Priče iz prošlosti

subota, 29.10.2016.

ZA SVE POGINULE U IVANOVOM SELU 1991.

TRG U IVANOVOM SELU

Na trgu kod škole
u Ivanovom Selu
pod krošnjama lipa
cijeli je dan bilo živo:
odzvanjali su dječji glasovi
i širio se njihov smijeh.
Na trgu kod škole
u Ivanovom Selu
svake su godine
cvale lipe, a njihov
su miris i mjesečina
mamile zaljubljene
da si izraze ljubav.
Na trgu kod škole
U Ivanovom Selu
bile su vrtne zabave,
uz glazbu se plesalo
dugo u noć, a
nježne su melodije
odzvanjale
u široj okolici.

A onda je došao rat….
Na trgu kod
škole u Ivanovom Selu
utihnuo je dječji smijeh,
ni lipe toliko ne mirišu,
ni glazba tamo ne svira,
ni ljubav se ne izriče.
Ispred trga kod
škole u Ivanovom Selu
danas je devet grobova,
devet grobova čuva trg.
U grobovima leže
devetero u ratu ubijenih.
Sobom su odnijeli
svu radost
s trga u
Ivanovom Selu.


29.10.2016. u 18:10 • 0 KomentaraPrint#

petak, 28.10.2016.

KYTICE VERŠŮ ZAHYNULÝM V ROCE 1991


Ivanoselské náměsti

Na náměstí u
ivanoselské školy
pod korunami lip
po celé dny
jásaly dětské hlasy
a rozléhal se jejich smích.
Na náměstí u
ivanoselské školy
každého roku
kvetly lípy,
či vůně při
měsíčním svitu
vábila milence
aby si vyznali lásku.
Na náměstí u
ivanoselské školy
pořádaly se majálesy
a při hudbě se
tančilo dlouho do noci
a líbezné zvuky písni
se rozléhaly
do šírého okolí.
A pak byla válka…
Na náměstí
ivanoselské školy
utichl dětský smích,
ani vůně lip už tak nevoní,
ani tam více hudba nehraje,
ani se tam láska nevyznává.
Před náměstím
ivanoselské školy
dnes stoji devět hrobů,
devět hrobů je na stráží,
devět hrobů hlídá náměstí.
Ve hrobech leží
devět ve válce zavražděných.
Do hrobu si vzali
jen tu radost
s náměstí
před školou.

(V. Herout)

28.10.2016. u 23:21 • 0 KomentaraPrint#

ponedjeljak, 24.10.2016.

Mjesto u kojem nema ni bogatih, ni siromašnih

Na Dan mrtvih svake se godine prisjetimo naših umrlih članova obitelji i prijatelja. Dovoljno je toga dana posjetiti bilo koje naše groblje i vidjeti brojne okićene grobove i upaljene svijeće i lampione. Nema tu velikih razlika među grobovima, jedino je moguće zapaziti razlike u nadgrobnim spomenicima. Ipak se prema njima ne može uvijek suditi pripadaju li nekom nekadašnjem bogatijem ili prosječnom stanovniku naših prostora. Danas neke obitelji i slabijeg imovinskog stanja umrlom članu obitelji postavljaju lijepe i impozantne spomenike, kao da ne žele da se ta imovinska nejednakost s ovog svijeta prenese na onaj „drugi svijet“.
Na takvim grobljima ima mjesta i za nas, ona nas čekaju, iz njih ćemo jednog dana krenuti na put u VJEČNOST. Na tom putu najviše putnika bit će onih umrlih u prošlom stoljeću, veoma malo onih iz 19. stoljeća, a nijednog iz ranijih razdoblja. Da li su već otputovali i stigli do cilja ili nije bilo više mjesta pa se na njihovom mjestu danas nalaze i oni koji su umrli kasnije? Ima i takvih iza kojih nema nikakvog traga, zarasli su travom, ostali su nepoznati. Time su naša groblja postala prijelazna stanica od zemaljskog života na putu prema VJEČNOSTI, iz kojeg nema povratka.
Svako naše groblje krije i povijest svoga sela ili grada. Moguće je također reći da na groblju počivaju i mnoge poznate ličnosti, ali koje postupno padaju u zaborav. Ukoliko njihove zasluge nisu zapisane u nekoj knjizi, taj će se zaborav dogoditi veoma brzo.

Zanimljivo je da ima i takvih koji su za života bili manje poznati, ali su ostali upamćeni zbog načina kako su umrli. Na priloženim dvjema fotografijama se nalaze dva takva nadgrobna spomenika, jedan je u Grubišnom Polju, a drugi u Malim Zdencima. Onaj prvi grob pripada obitelji Roupec (Rupec) u kojoj su i ostaci Rudolfa Rupeca (1896. - 1983.), poznatog nogometaša koji je nastupao i za nogometne reprezentacije Austrije i Kraljevine SHS. U onom drugom počiva Ana Kedršt, majka triju djevojčica od 7, 5, i 3 godine, koja je nakon 2 km hoda od sela do rijeke Ilove izvršila suicid utapanjem i povela sa sobom u smrt i tri kćeri. Dogodilo se to 1935. godine, ali i danas mnogi posjetitelji malozdenačkog groblja zastaju pred ovim grobom. Da li ćemo se susresti i s njima?



24.10.2016. u 20:23 • 0 KomentaraPrint#

ponedjeljak, 17.10.2016.

K 95. výročí založení Československého svazu (1921 - 2016)

Založení Československého svazu je jednou z nejdůležitějších událostí v minulosti české a slovenské národnosti v období mezi dvěma světovými válkami. První Česká beseda byla založena v roce 1874 v Záhřebu. Takové spolky se před první světovou válkou zakládaly hlavně ve městech. Výjimkou jsou vesnické Besedy v Dolním Daruvaru a Prekopakře, které byly založeny v roce 1907. Obě tyto osady však byly předměstím vedlejších městeček (Daruvar, Pakrac), v nichž žil větší počet řemeslnických rodin.
Po ukončení první světové války se situace změnila. Po pádu rakousko-uherského státu vzniklo na jeho území více států nových, mezi nimi i samostatné Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS). Nejvíce Čechů v Království SHS zůstalo na území dnešního Chorvatska v tehdejším Požežském a Bjelovarsko-križevském županství. Celkem na tomto území žilo v roce 1921 kolem třiceti tisíců Čechoslováků.
Cesta k založení Československého svazu byla dosti složitá. Dnes si těžko můžeme představit, jaké potíže bylo nutno překonat. Je málo známo, že si Československo návrat zdejších českých rolnických rodin nepřálo (pro inteligenci z chorvatských měst se po návratu našlo místo snadněji), že Češi na chorvatském venkově neměli svou inteligenci, která by hájila jejich práva, protože „přes noc“ zůstali v jiném státě a stali se v něm menšinou. A právě mezi Čechy na venkově byla viditelná postupná asimilace, čemuž napomáhaly chorvatské školy a katolická církev.
Situace slovenské menšiny na území dnešní Vojvodiny (Srbska) byla jiná. Existovala zde vlastní inteligence, slovenské školy a v převaze evangelíků měli Slováci i svoji církev, dokonce i svou politickou stranu – Slovenskou stranu.
Je nutné vysvětlit poválečnou situaci v Československu a v Království SHS. V obou těchto slovanských státech nežil jen jeden národ, ale oběma státům v této době nevyhovoval federalismus, který by byl jakousi zárukou rovnoprávnosti jeho nejpočetnějších národnostních složek. Z dnešního hlediska byly mnohé požadavky Slováků (Andrej Hlinka) správné, ale nebylo možné je splnit bez následků. V té době bylo v Československu mnohem více Němců než Slováků. Každý pokus o česko-slovenskou federaci se nemohl vyřešit bez splnění požadavků československých Němců. Ještě před druhou světovou válkou se ukázalo, jak českoslovenští Němci vnímali tehdejší ČSR.
V podobné situaci bylo i Království SHS. Požadavky Stjepana Radiće se podobaly požadavkům Hlinkovým, Radićův federalismus byl po první světové válce považován za separatismus, přestože jeho strana v té době patřila mezi malé strany. Navíc byl Radić v letech 1919-1920 více v žaláři než na svobodě.
Tyto okolnosti vedly k tomu, že dodnes v Chorvatsku převládá názor, že Československo kdysi fandilo Bělehradu. Pravdou je, že Prahu a Bělehrad jednu dobu sbližovala podobná politika, obě města prosazovala centralistické a unitaristické názory. Na chorvatském území se Češi a Slováci stali Čechoslováky, kdežto Srbové a Chorvaté byli považováni za Srbochorvaty.
Toto je nutné vědět, chceme-li pochopit, co se v letech po první světové válce dělo mezi zdejšími krajany. Práva Čechů na území Chorvatska v té době hájilo několik záhřebských Čechů a Čechů, kteří do Záhřebu přišli po válce, většinou jako představitelé českých podniků z Československa. Ti se také zapojili do práce České besedy nebo Československé obce v Záhřebu. Byli mezi nimi i dr. František Smetánka a Vojta Režný, kteří začali se souhlasem československých úřadů vydávat týdeník Československé listy. Noviny se v letech 1919-1921 staly hlavním hlasatelem pro příslušníky české národnosti na území Království SHS.

Byl to první krůček k založení Československého svazu. Redaktor novin Vojta Režný uvedl začátkem roku 1921, že noviny mají za cíl „sjednotit československý živel v Království SHS v jednu velikou rodinu, povznášet kulturní úroveň našeho lidu, pěstovat a prohlubovat bratrské styky mezi dvěma státy.“
Situace Slováků ve Vojvodině byla jiná, mnohem lepší. Už v roce 1919 sestavili v patnácti bodech požadavky, týkající se získávání větších politických a kulturních práv, které zaslali ministru vnitra Svetozaru Pribičevićovi. V program požadovali daleko víc, než v novinách žádal Vojta Režný pro české krajany v Chorvatsku a Slavonii. Režný tvrdě usiloval o politiku „čechoslovakismu“, zatímco slovenští kulturní pracovníci stáli za svým národním vědomím. Československé listy měly velkou zásluhu v prosazování zájmů Čechů na území dnešního Chorvatska, dávaly podnět k zakládání osvětových a kulturních spolků, členové redakce dojížděli do českých osad na bjelovarském a požežském území a také stály u kolébky zakládání jednotlivých Besed.
Musíme mít také na zřeteli, že zdejší stát finančně nepodporoval kulturní činnost československých spolků, veškerá finanční pomoc přicházela z Československa. Mnohé české odborníky, kteří spolupracovali se zdejšími krajany, také financovala Praha, a proto hájili politiku a zájmy svého státu. Tím se může vysvětlit značně kritický postoj Československých listů k Radićovi, zvlášť proto, že si ho oblíbil venkovský lid a čeští rolníci fandili jeho straně, což Režný neschvaloval. Dobře znal problémy zdejšího venkova, věděl, že venkov potřebuje vlastní inteligenci, ale nebylo ji možno vytvořit bez českých škol. Byl si také vědom toho, že zdejší Češi nebyli rovnoprávní s ostatními národy, které zde žily, především proto, že mnozí z Čechů ještě neměli volební právo, protože nemohli získat zdejší státní občanství.
První státní volby v Království SHS se konaly koncem roku 1920. V té době existoval zatím nepatrný počet českých spolků na venkově, Režný se proto domníval, že by Češi na území Požežského a Bjelovarsko-križevského županství měli založit politickou stranu, která by je zastupovala. Kdysi navrhoval, aby se Slovenská strana z Vojvodiny změnila na Československou stranu a rozšířila se i mezi Čechy na území Chorvatska a Slavonie. Slováci se bohužel nechtěli zříci svého národního jména a proto se Režný rozhodl založit v Chorvatsku – v Slavonii Československou pokrokovou rolnickou stranu (ČPRS). Založena byla v Daruvaru v říjnu 1920, jen měsíc před státními volbami. Předsedou se stal Josef Bervida, rolník z Marina Sela. Byl také nositelem kandidátní listiny. Za ním následoval Vojta Režný ze Záhřebu. Nebyl zde ale žádný zástupce z největších českých osad, Končenic a Brestova. Strana se účastnila voleb jen na území Požežského županství, v Bjelovarsko-križevském županství nebyla kandidátní listina této strany přihlášena a proto krajané z velkých českých osad (Hercegovec, Velké a Malé Zdence, Ivanovo Selo a okolí Bjelovaru) nemohli pro své kandidáty hlasovat.
Volby pro ČPRS na Požežsku skončily neslavně. Stranu volilo jen 778 krajanů (žilo tam 19 007 Čechoslováků a aby získali svého kandidáta do Dočasného shromáždění, museli získat kolem 2 700 hlasů). Nejvíce selhaly osady s největším počtem Čechů, obec Brestov – Končenice, kde pro tuto stranu hlasovalo jen pět krajanů. S celkem 7 procenty Čechoslováků na Požežsku pro tuto stranu hlasovalo jen 1,65 procent z celkového počtu našich krajanů. Předseda strany Josef Bervida po volbách prohlásil: „Prohráli jsme bitvu, ale prohráli jsme čestně…“
Po neslavných volbách navrhl předseda záhřebské České besedy Stanislav Kukla založení Svazu československých spolků. Se stejným návrhem přišla ještě v roce 1919 Bělehradská obec a podpořila Besedy v Záhřebu a Sarajevu, tento úmysl však nebyl realizován. Kukla v roce 1921 trval na založení „jedné společné organizace, která by shromažďovala všechny kulturní spolky Čechů a Slováků z území Království SHS“, která by věnovala více pozornosti „kulturní, osvětové a hospodářské činnosti československého národa žijícího v Království SHS, která by posilovala dobré styky mezi dvěma slovanskými státy.“
Úmysl se stal skutečností. Možná k tomu přispělo založení Československo-jugoslávské ligy v Praze, která měla podobný program. Přípravu založení si vzala na starost Česká beseda Záhřeb v čele se Stanislavem Kuklou, dokonce vypracovala návrh stanov a přes Československé listy vyzývala i jiné spolky, aby zasílaly své návrhy. Místo založení této instituce bylo určeno v Osijeku, ale jen proto, že s ním měla poměrně dobré dopravní spojení všechna města i osady, kde české a slovenské spolky působily.
Redaktor Československých listů Vojta Režný byl skeptický k návrhu stanov spolku. Správně poukázal na to, že v takové instituci budou zastoupeni krajané z venkova, kteří už převážně získali zdejší občanství (menšina), ale také Češi a Slováci z měst, kteří měli československé občanství a žijí zde jen dočasně (kolonie). Hájil tím vlastně i Československou pokrokovou rolnickou stranu. Usoudil, že mnozí Češi z měst (kolonií) neměli zájem o zdejší politiku, byli zaměřeni spíše na kulturní činnost. Navrhoval proto, aby se do stanov zařadilo ustavení Národní rady, která by pracovala při Svazu a zabývala se výhradně politickými otázkami. Takovéto úvahy uveřejňovaly Československé listy na svých stránkách.
Koncem května 1921 vyzvaly Česká beseda Záhřeb, Československá obec za Slavonii v Osijeku a Československá obec za Srbsko v Bělehradě prostřednictvím tisku k účasti na sjezdu 28. a 29. června 1921 v Osijeku, kde měl být založen Svaz. Již prvního dne sjezdu se jednalo o stanovách, a bylo dosaženo jakéhosi kompromisu. Ukázalo se, že návrhy Vojty Režného neměly dostatečnou podporu. Měl sice pravdu, ale rozhodovalo se o tom i v Praze, a proto se dalo předpokládat, že poslední slovo bude mít ten, kdo bude instituci financovat – Československo. Také Jan Auerhan v dopise uznal, že venkov bude ve Svazu málo zastoupen, protože na venkově je malý počet spolků.
Už při volbě výboru Československého svazu se bohužel ukázalo, že všechno dopadlo trochu jinak, než to v záhřebské Besedě, která byla nositelkou návrhu o založení Svazu a která dokonce vypracovala stanovy, plánovali. Nikdo ze Záhřebu nebyl zvolen do užšího výboru Svazu. Předsedou byl zvolen Ljudovít Mičátko z Nového Sadu, jeden místopředseda byl z Bělehradu a druhý z Lublaně. Jednatelem byl Vladimír Mičátko z Kysáče, pokladníkem někdo z Petrovce.

Ljudovit Mičátko, první předseda Československého svazu
Vladimír Mičátko, první tajemník Svazů
V Osijeku jednalo 65 představitelů z třiceti šesti spolků. Dvoudenní shromáždění řídil předseda domácího spolku Jan Frynta. Ze sjezdu si každý odnesl poněkud odlišné dojmy. Jedni si mysleli, že založením Svazu se brzy vyřeší všechny problémy, druzí tomu nevěřili.
Volby proběhly v pořádku, ale ihned se projevily nedostatky stanov. Na sjezdu bylo nejvíce slovenských spolků, proto byli do užšího výboru Svazu zvoleni hlavně slovenští kulturní pracovníci a dokonce se sídlem Svazu stal Nový Sad. Ukázalo se, že ani dobré stanovy nejsou zárukou spravedlnosti pokud se povolí převaha jedné národnosti nad druhou nebo favorizování jednoho území před druhým.
V Daruvaru po nějaké době usoudili, že takový Svaz bude těžko fungovat, protože ho vedli lidé z měst, kteří vůbec neznali poměry Čechů na chorvatském venkově. Mezi prvními to vyjádřil Jaroslav Dittrich, který prohlásil, že sídlo Svazu mělo být buď v Končenicích, Ivanově Sele nebo v slovenském Petrovci, kde žije největší počet příslušníků československé národnosti na venkově.
Noviny Vojty Režného, Československé listy, i když byly při založení Československého svazu určeny orgánem Svazu, už měsíc po jeho založení zanikly, a zanikla i Československá pokroková rolnická strana. Režný byl v období 1928-1934 prvním profesionálním tajemníkem Svazu, jehož sídlo bylo v tu dobu v Bělehradě. Ve Svazu to ale „neklapalo“.
Přestože se od založení roku 1921 až po rok 1941 Svaz postupně rozkládal, je možné říci, že bylo uděláno i hodně dobrého. Svaz se udržel nejen proto, že ho podporovaly československé instituce, ale i proto, že ho vedli dobří Češi a Slováci. Udržel se i v osudných dnech po roce 1938, kdy bylo Československo okupováno a pomoc krajanům zastavena. V té době se zapomnělo na nesváry. Byla to doba, kterou těžce prožívali všichni zdejší Češi a Slováci.

17.10.2016. u 22:55 • 0 KomentaraPrint#

srijeda, 12.10.2016.

ZAR DARUVARSKE ŠKOLE NISU BILE U RATU?

O ratu na daruvarskom području dosta se pisalo, ali se još uvijek piše. Prednost je dana vojnim operacijama, nešto manje o zbivanjima u njegovoj pozadini. Nedovoljno se zna kako je bilo organizirano daruvarsko školstvo od rujna 1991. godine do početka 1992. godine. Uspoređujući prekid nastave u Drugom svjetskom ratu kada je on bio samo nekoliko dana sredinom rujna 1944. godine i nekoliko dana na početku 1945. godine, taj je prekid u vrijeme Domovinskog rata bio znatno duži. Razlika je i u tome da se nastava odvijala na raznim lokacijama, od onih sigurnijih koje su bili izvan Daruvara, do onih nesigurnih koja se povremeno odvijala u gradu. Onu sigurniju naši su učenici polazili u Češkoj, u pojedinim gradovima Hrvatske ili na Hvaru ili u Lošinju. Onu povremenu i s prekidima polazili su neki daruvarski maturanti, dio nastave se odvijao preko Radio Daruvara za osnovnoškolce, a bilo je i slučajeva kada su pojedini učitelji obilazili pojedina domaćinstva i tamo održavali nastavu za manje skupine učenika. Ne bi trebalo danas licitirati o pojedinačnim zaslugama, jer zasluge pripadaju svima koji su u njoj sudjelovali.
Sljedeći kratak prikaz odnosi se na srednjoškolsko ratno školstvo, samo jedan segment daruvarskog školstva, ali i podsjetnik na zbivanja prije 25 godina.


Daruvarska srednjoškolska ratna 1991./ 1992. školska godina

1. Prvi ratni mjeseci

Druga polovica kolovoza je razdoblje kada se školski praznici približavaju završetku i kada počinju pripreme za novu školsku godinu. U tom razdoblju treba uvijek održati popravne ispite, izvršiti dodatne upise učenika i obaviti sve pripremne poslove za novu školsku godinu. Ipak, mnogo toga u ovom razdoblju u daruvarskom Centru za odgoj i usmjerenje obrazovanje (COUO) nije bilo ostvareno. Kriva je bila ratna situacija koja je ozbiljno kucala i na vrata našeg Daruvara. Već u srpnju bila su ubijena trojica hrvatskih policajaca, doznalo se da je netko i ova područja u prvoj polovini kolovoza proglasio sastavnicom tzv. SAO Zapadne Slavonije.
Prvi sastanak daruvarskih srednjoškolskih profesora nakon praznika, trebao je biti održan 23. kolovoza, ali je bio odgođen za tri dana. Razlog odgodi bio je rat. Granatiranje grada i odvođenje nekoliko hrvatskih policajaca od 18. na 19. kolovoza nije bilo više samo kucanje rata na vratima grada, već dokaz da je rat ušao i u Daruvar.
Na sjednici Nastavničkog vijeća Centra 26. kolovoza bio je zamijećen izostanak jednog dijela članova našeg kolektiva i tek tada se zapazilo koji su naši bivši kolege bez pozdrava otišli na „ drugu stranu“. I u takvim je okolnostima odlučeno da redovna nastava započne 2. rujna, bez obzira što nisu bili obavljeni svi popravni ispiti i što nije bilo poznato s kojim nastavnim kadrom Centar raspolaže.
Nastava 2. rujna nije započela, iako je u školu došao jedan manji broj učenika. Razlog tome bila su zbivanja prethodnog dana kada su se vodile borbe kod Batinjana, a posebno u Doljanima gdje je poginulo ili ranjeno više branitelja i civila. U takvim okolnostima, zbog sigurnosti učenika, nastava u Centru je bila u više navrata odgađana.
U Centru je 6. rujna formiran Krizni štab Centra (Antun Marjanović, Josip Miota, Ivan Cegledi, Milan Kljajić i Vjenceslav Herout) koji se time uključio u ratna zbivanja ispunjavajući brojne zadatke koji su stizali iz općinskog Kriznog štaba na čelu s povjerenikom vlade RH Tomislavom Štefanovićem. Jedan od takvih zadataka bila je obaveza svakodnevnog prijavljivanje djelatnika na radnom mjestu jer se htjela poštivati zakonska odredba da svaki neopravdani izostanak, dulji od 5 dana, ima za posljedicu gubitak radnog mjesta. Shodno ovoj zakonskoj odredbi Krizni je štab 9. rujna pokrenuo postupak protiv 11 djelatnika Centra o prestanku radnog odnosa.
Bili su to dani kada se trebalo u jednom relativno kratkom vremenu prilagoditi iz mirnodopskih u ratne prilike. U takvim okolnostima bilo je ponekad nekih krivih poteza, ali su oni često bili rezultat dosta konfuznog stanja i u općinskom Kriznom štabu koji je bio preopterećen raznim ratnim obavezama tako da se nije mogao posvetiti i rješavanju svih školskih problema. Već tada se uočilo da su većinu poslova Kriznog štaba preuzela dvojica njegovih članova, umjesto da se ti poslovi ravnomjerno rasporede na sve članove općinskog Kriznog štaba, čime bi se izbjegli dugi redovi za čekanje. Uostalom, bilo je nerealno očekivati da dvojica ljudi rješavaju sve obiteljske ili seoske razmirice, izdaju dozvole za putovanja, umjesto da su se posvetili rješavanju ključnih pitanje za funkcioniranje života naše općine.
U takvim okolnostima i Krizni štab Centra se u početku teško snalazio. Znalo se da nastava nije u gradu moguća i zato se s malim zakašnjenjem počelo razmišljati o alternativnim mjestima u kojima bi se nastava mogla održavati. Puno se očekivalo od uputa republičkih prosvjetnih vlasti, ali su one u ono vrijeme više brinule o novim nastavnim planovima i programima te se ponekad među daruvarskim prosvjetarima činilo da se ti prosvjetni činovnici u Zagrebu ponašaju kao da se rat vodi negdje u Aziji, a ne samo stotinjak kilometara od njihovih ugodnih kancelarija.


U nekim daruvarskim školskim ustanovama pokazali su više samoinicijative i nisu očekivali upute iz Zagreba. Rukovodstvo Češke osnovne škole i Saveza Čeha i Slovaka je nakon posjete Daruvaru dr. Viktorije Hradske, izaslanice predsjednika Češko-Slovačke Vaclava Havela, uskoro ishodilo da se školska djeca privremeno izmjeste iz našeg grada u Češko-Slovačku. Za takav izmještaj dobivena je i suglasnost općinskog Kriznog štaba. Nakon toga bio je objavljen poziv da roditelji dođu upisati svoju školsku djecu, ukoliko su zainteresirani da ih privremeno izmjeste iz grada. Upisivali su ne samo djecu češke, već i u drugih nacionalnosti. U tim prvim danima u Kriznom štabu Centra nisu bili dovoljno informirani o toj akciji te se počelo o tome više raspravljati tek kada su upisi već bili u tijeku. Nisu se tome protivili, jer se znalo da zbog svakodnevnog bombardiranja grada nastava u gradu nije moguća, nisu se protivili jer su znali da velik broj srednjoškolskih učenika nije mogao putovati u Daruvar jer su bile prekinute neke autobusne i željezničke veze, dobro su znali da su neki roditelji svoju djecu privremeno upisali u neku drugu srednju školu u nekom mjestu u kojem se nije ratovalo. Ipak se smatralo da Krizni štab Centra nije bio dovoljno informiran o cijeloj toj akciji, iako je među prijavljenima bio veći broj srednjoškolskih učenika i neki srednjoškolski profesori. Problem nije bio u učenicima, nego u profesorima, jer za svoj odlazak nisu imali pristanak Kriznog štaba Centra.
Dana 13. rujna iz Daruvara je u ČSFR otputovao jedan transport od 8 autobusa daruvarskih i grubišnopoljskih učenika među kojima je bilo oko 70 srednjoškolaca. Oni su bili zbrinuti u Seču. Idućeg dana, 14. rujna, iz Daruvara je izmješteno oko 500 djece mlađeg uzrasta na Hvar. Dana 20. rujna ponovo su u ČSFR, ovaj puta u Janske Koupele, otputovali učenici daruvarskog i grubišnopoljskog područja u 8 autobusa. Među njima bilo je oko 100 srednjoškolaca i dva srednjoškolska profesora - Mirjana Bašić i Zdravko Konecky. Jedna grupa osnovnoškolskih učenika otputovala je na Lošinj.
Pokazalo se dobrom mjerom što je iz Daruvara bilo izmješten velik broj predškolske i školske djece jer su u drugoj polovini rujna bila brojna borbena djelovanja i svakodnevno oglašavanje zračnih uzbuna. Ipak se ratna atmosfera lakše podnosila jer se znalo da je većina daruvarske djece bila na sigurnom.
Na sjednici Kriznog štaba Centra 27. rujna razmatralo se koga bi se od djelatnika poslalo u ČSFR u sljedećem transportu učenika da brinu o učenicima naše škole. Imenovane su dvije djelatnice, ali u transportu od 5 autobusa, koji je otputovao 2. listopada, za njih nije bilo mjesta, uz obrazloženje da nisu dobile pristanak od općinskog Kriznog štaba. Pravi razlozi ove zabrane nisu poznati, ali i to je dokaz o tome tko je donosio ključne odluke u gradu. Krizni štab Centra to sigurno nije bio, on je provodio samo naredbe općinskog Kriznog štaba koje su stizale telefonskim ili usmenim putem pa je danas teško pozivati se na pisane izvore o tome.
Nešto mirniji dani krajem rujna bili su dostatni da Krizni štab Centra 1. listopada donese zaključak da se preko Radio Daruvara pozovu preostali srednjoškolci u gradu kako bi se za njih organizirala nastava u Daruvara. Na istoj sjednici pokrenut je disciplinski postupak za isključenje još petero djelatnika Centra jer se nisu više od pet dana pojavili na radnom mjestu. Među njima bilo je i onih koji su bili u ČSFR jer za taj boravak nisu dobili suglasnost Kriznog štaba Centra.
Ratne prilike nisu se smirile niti u prvoj polovini listopada. Plan početka nastave u Daruvaru do daljnjeg je bio odgođen. Nisu prestajale svakodnevne zračne uzbune i povremena granatiranja grada, svako od njih je uz velike materijalne štete odnosilo i ljudske živote. Posebno su se teške borbe vodile oko Pakraca, odakle su svakog dana dopirale u Daruvar cjelodnevne detonacije. U ČSFR je iz Daruvara 10. listopada otputovao posljednji transport od 5 autobusa. Njihov je krajnji cilj bio grad Znojmo i okolica. Među njima bilo je samo manji broj učenika.
Krizni štab Centra na svojoj sjednici 15. listopada ponovo je razmatrao mogućnost organiziranja nastave izvan Daruvaru. Bio je problem pronaći ne samo prigodan prostor za nastavu, već i problem smještaja za učenike ukoliko bi se takva lokacija našla. Ako bi se u tome uspjelo, zaključeno je da u toj nastavi sudjeluju samo ženski članovi kolektiva, dok bi muški članovi ostali u gradu i bili na raspolaganju za slučaj obrane grada. Toga dana doznalo se da je od posljedica saobraćajne nesreće preminuo nekadašnji član našeg kolektiva Zvonko Bašić. On je zadnjih godina radio u Grubišnom Polju gdje je stupio u hrvatsku gardu u kojoj mu se dogodila i spomenuta nesreća.

2. Nastava u Seču

Prvi puta se u Centru ozbiljno raspravljalo o organizaciji nastave za srednjoškolske učenike u ČSFR 18. listopada. Tada je bilo odlučeno da se pošalje troje profesora koji bi bili prethodnica koja bi dobila uvid gdje i na koji način bi se takva nastava organizirala. Na taj korak su jednim dijelom utjecali i roditelji jer su mnogi od njih bili informirani od svoje djece iz ČSFR da nisu bili uključeni u nastavni proces, a svima je od njih stalo da ne izgube školsku godinu.
Prema pristiglim informacijama u Češkoj je bilo oko 263 učenika srednjih škola, od čega oko 200 iz daruvarskih, dok su ostali bili iz Grubišnog Polja i još nekih centara u Hrvatskoj. Od tog broja 109 učenika bilo je u Janskim Koupelima, 88 u Seču, 19 u Marijanskim Laznima, 26 u Proseču, 17 u Chlumu i 4 u Vranovu. Zbog ove raspršenosti učenika, 23. listopada nitko od daruvarskih srednjoškolskih profesora nije otputovao u ČSFR jer je stigla informacija da se planira grupirati srednjoškolske učenike na jednom mjestu i tek onda bi za njih počela organizirana nastavu.
Usporedno s ovim raspravama o odlasku profesora u ČSFR, Krizni štab Centra je 22. listopada donio odluku da se za one srednjoškolske učenike, koji su ostali u gradu, organizira konzultativna nastava. Uz svakodnevno prijavljivanje djelatnika Centra i povremene sastanke, 24. listopada su muški članovi kolektiva cijeli dan proveli u poravnavanju crijepa na radionici Centra u Zrinskoj ulici do čega je došlo zbog jakih detonacija koje su u zadnjim tjednima bile u tom dijelu grada. Tek što su posao dovršili, oko 20 granata ponovo je zasulo naš grad.
Dana 25. listopada roditelji učenika prvi puta su organizirano autobusima otputovali u posjet u Seč. Nakon njihovog povratka dobio se potpuniji uvid o stanju u Seču. Na osnovi tih spoznaja, Krizni štab Centra donio je odluku da šestero djelatnika Centra otputuje u Seč.
Dana 30. listopada u dva osobna automobila šestero profesora Centra (Marko Vulić, Jela Vranić, Vera Lukač, Vjenceslav Herout, Ivica Brletić i Biserka Virag) krenuli u oko 630 km udaljen Seč u Češkoj. Idućeg dana upoznali su se sa mogućnostima organiziranja nastave i održali sastanak s oko 88 srednjoškolskih učenika. Iako su oni u prethodnom razdoblju bili uključeni u različite aktivnosti kojima su rukovodili nastavnici čeških škola Daruvara i Končanice, ipak to nije bila organizirana nastava, nego samo organizirana djelatnost kojom se htjelo učenike držati što dalje od svakodnevnih ratnih informacija koje su telefonskom vezom stizale u Seč. Dolasku srednjoškolskih profesora veselili su se i njihovi učenici jer su spoznali da nisu zaboravljeni i da će pojačanim radom propušteno nadoknaditi i završiti razred. Učenici su o zbivanjima u Daruvaru bili dobro informirani, znali su što se zbivalo i u Centru. Bilo je čak pojedinaca koje je trebalo uvjeravati da ne spadamo među one profesore koji su „pobjegli“ iz Daruvara, da dolazimo odlukom organa Centra i pristankom općinskog Kriznog štaba.
Prostorni uvjeti za nastavu u Seču su zadovoljavali. Nastava ipak nije odmah počela jer nije bio obavljen dovoz svih srednjoškolaca, posebno onih iz Janskih Koupela, gdje ih je bilo najviše. Nije to učinjeno iz razloga što je za 2. studeni već ranije bila ugovorena posjeta roditelja u 2 autobusa. Time je boravak srednjoškolskih učenika u janskim Koupelima na nekoliko dana produžen pa su se svi roditelji mogli sastati sa svojom djecom.
Istog dana, 2. studenog, predstavnik kompleksa u Seču (Bukač), predstavnik naših učenika u Seču (Miroslav Bilek) i predstavnici COUO Vjenceslav Herout i Marko Vulić otputovali su automobilom u Janske Koupele gdje su trebali održati sastanak sa srednjoškolskim učenicima i roditeljima koji su bili u posjeti svojoj djeci. Za razliku od Seča, gdje su srednjoškolski učenici bili uključeni u organizirane vidove rada, ovdje toga nije bilo, barem ne u tolikoj mjeri kao u Seču.
Sastanak u Seču bio je održan. Prema uputama uprave Centra iz Daruvara, trebalo je uvjeriti srednjoškolske učenike da će samo u Seču biti organizirana nastava, da to neće biti neka divlja škola, da su predavači došli u Češku po zadatku i nastojat će da svi oni, koji će se uključiti u nastavu, imati mogućnost da završe razred. Većina učenika i roditelja prihvatila je takve argumente, ali bilo je i nekih razumljivih protivljenja. Bilo je slučajeva da bi ovim preseljenjem negdje došlo do razdvajanja među braćom ili sestrama, ukoliko je jedan od njih bio učenik srednje, a drugi osnovne škole. U takvim slučajevima se sugerirala mogućnost da takvi otputuju u Seč gdje je bila organizirana i osnovnoškolska nastava.
Dva dana nakon ovog sastanka, 4. studenog, krenula su iz Seča tri autobusa u oko 220 kilometara udaljene Janske Koupele da prevezu srednjoškolske učenike. S njima su otputovali i profesori Ivica Brletić, Vera Lukač i Jela Vranić. U predvečerje istoga dana dovezeno je oko osamdesetak srednjoškolaca i desetina učenika osnovne škole. Među onima koji nisu doputovali bilo je i takvih koji su željeli ostati u Janskim Koupelima, uglavnom zato jer su tu imali veće slobode, a malo obaveza. Neki od takvih dolazili su u Seč naknadno, ali i nakon dolaska teško su se privikavali na jedan normalni kućni red pa se nerijetko od takvih moglo čuti da se osjećaju „kao u logoru“.
A kućni red, kada je započela nastava, bio je radni, ali je ipak preostalo za učenike dosta slobodnog vremena i za druge aktivnosti. Nije bilo strogo propisano vrijeme ustajanja, ali je doručak bio u 8 sati. Nekima je spavanje bilo slađe pa su ga preskakali. Nastava je u početku bila dvokratna, dopodne i poslije podne. Počinjala je u 8.50 dopodne i 13.50 poslije podne. Veliki problem predavačima su predstavljali novi nastavni programi. Dok je dio Hrvatske bio obuhvaćen ratom, dok se u mnogim mjestima nastava odvijala u ratnim okolnostima, nekim prosvjetnim strukturama u Zagrebu sinula je ideja o velikim promjenama nastavnih planova i programa, a da o tome nisu vođene prethodne rasprave, da za to nisu stvorene ni minimalne pretpostavke. Za mnoge nastavne predmete nisu postojali potrebni udžbenici, čak ni konačni programi s potrebnim popratnim uputama. Posebno su velike promjene nastale u razredima ekonomskog usmjerenja („ Šošićevi programi“) kojima su uvedeni i neki nastavni predmeti do tada nepoznati i predavačima ovog usmjerenja. Promjena je bilo i u drugim usmjerenjima. Primjerice, za prve razrede srednjih škola postojala su čak četiri potpuno različita programa povijesti! To je bio razlog da se u Seču nije mogla organizirati nastava po razredima, već po programima. To je uzrokovalo formiranje velikog broja obrazovnih grupa, ali je broj učenika u grupama bio neravnomjeran i kretao se od 5- 80 učenika. Zbog velikog broja obrazovnih grupa, a samo sa 7 predavača, trajanje nastavnih sati bilo je skraćeno na 35 minuta. Radi praktičnih razloga radilo se uglavnom u blok-satima pa je bio sljedeći dnevni raspored.

Dopodne

1. i 2. sat 8.50 – 10
3. i 4. sat 10.15 – 11.25
5. sat 11. 30 – 12.05

Poslije podne

1. i 2. sat 13.50 - 15. sati
3. i 4. sat 15.15 – 16.25 sati
5. sat 16. 30 – 17. 05

Ručak je bio u 12. 30 sati (subotom i nedjeljom u 11. 30), a večera u 17. 30 sati. Prema kućnom redu učenici su u 22 sata trebali biti u svojim sobama, mogli su se zadržavati samo u svom dijelu hotelskog prostora i trebali su nakon toga voditi brigu da svojim vladanjem ne ometaju druge goste koji su boravili u hotelu. Treba reći da je većina učenika poštivala kućni red, kršili su ga jedni te isti učenici, uglavnom oni koji su naknadno došli iz Janskych Koupela. Da bi se situacija poboljšala, održano je više kolektivnih sastanaka domaćina i profesora i zajednički sastanci s učenicima, ali je samo manji broj takvih pojedinaca promijenilo svoje vladanje.
Učenici nisu bili opterećeni većom satnicom nego u normalnoj nastavi. Pošto je bilo mnogo obrazovnih grupa, a samo 7 profesora, to su neke obrazovne grupe imale samo povremenu nastavu i to u predmetima za koje su postojali stručni predavači. Početni broj profesora od početnih 6 članova povećan je 4. studenog na 7 jer se u nastavu uključila i Veronika Pilat koja je predavala uglavnom učenicima ekonomskog usmjerenja. Ipak je to bio još uvijek malen broj predavača, jer se u jednom trenutku u Seču našlo oko 220 srednjoškolskih učenika.
Ako bi trebalo govoriti o stvarnoj opterećenosti, to se odnosi više na profesore. Njihov posao bio je naporan. Osim cjelodnevne nastave, profesori su morali dežurati u kuhinji, organizirali su učenička dežurstva u kuhinji, dežurali uvečer na hodnicima, brinuli su o pranju učeničkog rublja, prisustvovali su svakodnevnim sjednicama nastavničkog vijeća, prisustvovali sastancima koji su organizirali domaćini, brinuli su o raspodjeli bonova za prehranu učenika, obavljali raspodjelu džeparca kojeg su učenici dobivali od tamošnjih institucija… Svakodnevno se kontaktiralo i s upravom Centra u Daruvaru, primale nove informacije i tražilo još novih predavača kako bi se što više učenika uključilo u nastavu. Dio toga je bilo riješeno kada je 15. studenog došlo još pet novih predavača. Doduše, neki su se kasnije prema planu vratili u Daruvar, ali se ipak taj broj ustalio na oko 8 predavača. U kasnijoj fazi nastave se spoznalo da profesori predavači ne mogu raditi onim tempom kako su radili u prvim tjednima pa je i dnevna nastava bila osjetno reducirana.
Bilo je i drugih problema. Učenici nisu imali udžbenike, ali susretljivošću domaćina svi su učenici dobili besplatno bilježnice i školski pribor. Domaćin se također pobrinuo da za učenike organizira neke izlete, jedan čak i u Prag. Bilo je kontakata s raznim kulturnim institucijama u Seču i izvan njega.
Treba istaknuti da su mnogi učenici ozbiljno shvatili ovu nastavu i redovito ispunjavali postavljene obaveze. Moglo bi se čak tvrditi da su mnogi usvojili više znanja od očekivanog. U Seču je 29. studenog održan i roditeljski sastanak na kojem je bio nazočan i ravnatelj Centra prof. Antun Marjanović koji je doputovao s roditeljima koji su autobusima došli u posjet svojoj djeci. Roditelji su na sastanku informirani o radu učenika i ukazano je i na probleme koji su se javljali u nastavnom procesu.

3. Daruvar - nastava u ratnom ozračju

Dok je dio učenika u Seču već početkom studenog bio uključen u nastavu, u Daruvaru to još nije bio moguće. Tu su se svakodnevno oglašavale zračne uzbune, ponekad i pet puta dnevno. Neprijateljski su avioni Daruvaru i okolici podarili i nekoliko „krmača“ i neku paučinu, bilo je poginulih među pripadnicima hrvatske vojske i civilima. Nisu izostali ni povremeni minobacački napadi na grad. Jak intenzitet napada na grad trajao je do 17. studenog. Da li je to imalo neke veze što je toga dana, nakon herojske obrane, pao Vukovor ili je to posljedica već 13. potpisanog primirja sa Miloševićem? Svejedno, primirjima nitko ovdje nije ionako više vjerovao!
Ipak situacija se u Daruvaru u zadnjim tjednima studenog nešto primirila. To je bio dostatan razlog da 27. studenog započne nastava za preostale učenike četvrtih razreda u Daruvaru. Taj početak je bio ponovo prekinut već idućeg dana kada su na grad ponovo nastavljeni minobacački napadi koji nisu prestajali ni idućih dana. Ipak je intenzitet napada sve više slabio, ali su još bili opasnost jer se nikad nije znalo kada će granate početi padati i koje će dijelove grada pogoditi.
Nakon petotjednog boravka u ČSFR, 5. prosinca sam se priključio radu djelatnika Centra u Daruvaru. Toga dana se moglo u školi sresti nekoliko učenika srednjih škola koji su, usprkos opasnosti, dolazili na nastavu. Već na njihovim licima mogla se registrirati razlika između njih i onih koji su pohađali nastavu negdje daleko od Daruvara. Ovi u gradu bili su ozbiljniji, činilo se da su za samo tri mjeseca, od nestašnih mladića i djevojaka, postali zreli ljudi. Nažalost, ni toga dana nisu imali sreću, jer je nastavu prekinulo nekoliko granata koje su pale na rubne dijelove grada.
Nastava za daruvarske maturante također je bila skraćena na 35 minuta po školskom satu i to 4 sati dnevno. Bez obzira što je ova nastava u prosincu u više navrata bila prekidana, ipak je ona donosila kod djelatnika Centra određeno olakšanje jer su ti prekidi bili vezani za oslobađanje daruvarskih i okolnih prostora. Zabrinuta lica Daruvarčana počela si dobivati normalni izgled. Što reći na olakšanje kada je Daruvar nakon 54 dana ponovo 14. prosincima dobio vodu? To su novine samo usput registrirale i s pravom su Daruvarčani bili ogorčeni na takvo izvještavanje u kojem se ponekad nekoliko granata bačenih na neki drugi grad opisivao u nastavcima, dok je Daruvar ipak ostao u sjeni takvih opisa. Nitko ne želi uspoređivati Daruvar s Pakracem i Lipikom, divimo se njima i njihovim braniteljima, iako također još i danas mnogi misle da ova dva mjesta nisu dobila u novinama dovoljno prostora.
Djelatnici našeg Centra u Daruvaru nisu sudjelovali u oslobađanje širih daruvarskih prostora, ali nisu bili ni nijemi promatrači zbivanja. Već 17. prosinca većina njenih muških članova bili su uključeni u radnu brigadu pri Civilnoj zaštiti za ishranu stoke na prostoru Batinjani-Bastaji–Đulovac. Taj je prostor bio dva dana ranije oslobođen, mnoge srpske porodice su se povukle prema Bosni, ali je ostala stoka koju je trebalo hraniti. Time su djelatnici Centra bili među prvima koji su prvi ušli u ova sela nakon oslobađanja i donijeli prve pouzdane podatke o tim prostorima nakon nekoliko mjeseci okupacije. Razgovarali su s manjim brojem stanovnika koji su ostali u svojim selima i doznali od njih da nisu zadnjih mjeseci znali što se zbivalo u njihovom okruženju jer nisu imali električnu struju ni druga sredstava informiranja.
Naši su djelatnici ovaj nezahvalan i opasan posao obavili časno. Nitko od sudionika nije dirao stvari koje su ostavile srpske porodice, a kamoli da su to pokušali otuđiti. Uostalom, prilikom ulaska u autobus koji je tamo dovozio sve sudionike ovih akcija, provjeravalo se na povratku da li se nešto unosi u autobus. Nijednog dana nitko se nije zatekao u nekom nečasnom činu. Iz osobnog iskustva znam da mnogi nisu uzeli niti jednu jabuku koje su im bile na dohvat ruke. Nisu to činili ne samo zbog svoga poštenja, već i zato što nisu osjećali potrebu za jelom. Mnogi nisu okusili ni „gablec“ koji im se dovozio iz Daruvara i nudio po svršetku takvih akcija. Prizori stradanja životinja i peradi zatomili su glad, svatko je samo čekao da autobus što prije krene u Daruvar. Takva ishrana stoke potrajala je do 24. prosinca, do kada su druge službe dovršile zbrinjavanje stoke.
Od 27. prosinca nastava za srednjoškolske učenike počela se održavati u zgradi Osnovne škole Vladimir Nazor jer se prije tri dana u zgradu Centra smjestila hrvatska vojske.
U Daruvaru još nije bilo posve mirno. Povremeno su oglašavane zračne uzbune, a vrhunac napada bio je na prijelazu iz stare u novu godinu. Tom je prilikom djelovala avijacija i bačene su „krmače“ na središte grada. Stradale su Ivanove kupke, ali samo stjecajem okolnosti nije bilo onoliko žrtava koliko ih je moglo biti jer je većina vojnika bila izvan tog prostora. Iako su svi ovakvi napadi bili rjeđi, oni su bili zbog korištenja avijacije opasniji. U tim danima avijacija je prvi puta izvršila i noćni napad.
Ovakvi avionski napadi nastavljeni su i u prvim danima 1992. godine pa je nastava za daruvarske maturante bila ponovno prekinuta i nastavljena je tek 9. siječnja. Ona je ponovo bila u zgradi našeg Centra jer je vojska u međuvremenu napustili njene prostore.
Uz poslove u školi, dio muških članova ponovo je 15. siječnja uključen u novu radnu akciju. Ovaj puta bila je to akcija u Pakracu gdje su naši djelatnici bili na utovaru u kamione jednog dijela etnografskog materijala iz tamošnjih prostora pakračke parohije koji se htio privremeno skloniti u jednu osječku muzejsku ustanovu kako bi se sačuvale od eventualnog otuđivanja ili oštećenja.
Dana 16. siječnja pozvani su u školu u Daruvaru svi srednjoškolski učenici prvih razreda kako bi se doznao njihov broj radi planiranja početka nastave. S istim ciljem takav je sastanak održan sljedećeg dana s učenicima drugog i trećeg razreda, dok su učenici četvrtih razreda imali već odrađenih više nastavnih dana.
Život u Daruvaru se postupno vraćao na jednu snošljivu normalu. S Hvara su se 20. siječnja vratili daruvarski učenici, uglavnom osnovnoškolci. Muški članovi Centra 22. i 23. siječnja ponovo su uključenu u još jednu radnu akciju. Ovaj puta bio je to jedan nezahvalan i opasan posao jer su trebali na miniranom prostoru vojnog skladišta Polom u Doljanima vršiti utovar protutenkovskih mina. Činjenica da se taj utovar u kamione obavljao puna dva dana, dokaz je o njihovoj ogromnoj količini. Opasnost ove akcije bila je ne samo u tome što je to bio miniran prostor, već i zato što za takvu akciju nisu obavljene nikakve pripreme i što je vođena bez stručnog nadzora. U ekipi je bilo i takvih pojedinaca koji nikad nisu prošli vojnu obuku, ali su upravo takvi bili previše radoznali pa su se poigravali brojnim ubojitim granatama, odvrtali osigurače kako bi zadovoljili svoju radoznalost. Bila je velika sreća što tada nije došlo do tragedije za koju vjerojatno nitko ne bi ni mogao odgovarati, niti bi se doznao njen razlog, jer za to ne bi bilo ni živih svjedoka.
Dana 24. siječnja vratili su se iz Seča u 10 autobusa srednjoškolski i dio osnovnoškolskih učenika, 28. siječnja iz ČSFR pristiglo je još 9 autobusa uglavnom osnovnoškolaca, a 31. siječnja još 6 autobusa uglavnom djece mlađih uzrasta i majki s djecom. Time je završio izmještaj naših učenika iz Češke koji je trajao cijelo jedno polugodište 1991./1992. školske godine.
Srednjoškolski učenici su bili pozvani da dođu u školu 30. siječnja kako bi se formirala razredna odjeljenja. U školu je tada došlo 687 učenika. Toga dana je održana i sjednica Nastavničkog vijeća Centra na kojoj je rečeno da je to posljednja ovakva sjednica jer će se Centar podijeliti na tri škole: Gimnaziju, Srednju školu i Tehničku školu.
Bio je to završetak i prve polovine ratne 1991./ 1992. školske godine. Nakon 25 godina moguće je reći da se o ovom događaju malo govori. Da li je on tako beznačajan događaj pokazat će vrijeme. Točno je da profesori nisu ratovali puškama, ali u ratovima postoji i pozadina (logistika), bez koje se ratovi ne dobivaju. Čudno je da je dio naše pozadine dobio neka priznanje, ali se pri tome zaboravilo na škole koje su u ratnim prilikama brinule o školskoj djeci da bi njihovi očevi mogli ratovati. Mnogi među njima su obavljali i mnoge poslove izvan školskog programa, neki od njih rizični i za život. Nitko ne traži neka priznanja, ali se ponekad teško doživljava ignoriranje.
Radi daruvarske školske povijesti podastirem i popis svih profesora koji su predavali u Seču, uz navod vremena njihovog boravka na tom radnom zadatku u ratnim godinama. Radi pune povijesne istine trebalo bi napraviti i drugi popis u kojem bi bili i prosvjetni djelatnici koji su vrijeme rata proveli u gradu i sudjelovali također u opisanim događajima. I njihov rad zavrjeđuje pažnju.

Popis predavača koji su održavali nastavu u Seču

1. Ivica Brletić od 30. 10. 1991. – 23. 1. 1992.
2. Biserka Virag od 30. 10. 1991. – 23. 11. 1991.
3. Marko Vulić od 30. 10. 1991. – 23. 11. 1991. i 6. 1. 1992. – 23. 1. 1992.
4. Jela Vranić od 30. 10. 1991. - 23. 11. 1991. i 6.1. 1992. - 23. 1. 1992.
5. Vjenceslav Herout od 30. 10. 1991. – 3. 12. 1991.
6. Vera Lukač od 30. 10. 1991. – 1. 12. 1991. i 6. 1. 1992. – 23. 1. 1992.
7. Veronika Pilat od 4. 11. 1991. - 23. 1. 1992.
8. Miroslav Kuzle od 15. 11. 1991. – 17. 12. 1991.
9. Radislav Pilat od 15. 11. 1991. - 23. 1. 1992.
10. Ana Wittasek od 15. 11. 1991. – 1. 12. 1991.
11. Dragica Kostadinović od 15. 11. 1991. – 17. 12. 1991.
12. Vlado Koudela od 15. 11. 1991. - 1. 12. 1992.
13. Mirko Saher od 15. 11. 1991. - 22. 12. 1991.
14. Dobrila Bačić od 22. 11. 1991. – 23. 1. 1992.
15. Drago Martinović od 22. 11. 1991. – 22. 12. 1991.
16. Slavko Petr od 4. 12. 1991. – 8. 1. 1992.
17. Jaroslav Klimpl od 4. 12. 1991. - 8. 1. 1992.
18. Marija Knezović od 4. 12. 1991. - 22. 12. 1991.
19. Jela Kusaković od 4. 12. 1991. - 17. 12. 1991.



12.10.2016. u 23:37 • 0 KomentaraPrint#

<< Prethodni mjesec | Sljedeći mjesec >>

Creative Commons License
Ovaj blog je ustupljen pod Creative Commons licencom Imenovanje-Nekomercijalno-Bez prerada.



< listopad, 2016 >
P U S Č P S N
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Veljača 2019 (1)
Studeni 2018 (1)
Kolovoz 2018 (2)
Lipanj 2018 (1)
Svibanj 2018 (2)
Ožujak 2018 (3)
Veljača 2018 (2)
Siječanj 2018 (2)
Prosinac 2017 (1)
Studeni 2017 (4)
Listopad 2017 (2)
Kolovoz 2017 (3)
Srpanj 2017 (3)
Lipanj 2017 (2)
Svibanj 2017 (2)
Travanj 2017 (1)
Ožujak 2017 (3)
Veljača 2017 (1)
Siječanj 2017 (2)
Studeni 2016 (1)
Listopad 2016 (5)
Rujan 2016 (4)
Kolovoz 2016 (2)
Srpanj 2016 (1)
Lipanj 2016 (2)
Svibanj 2016 (2)
Travanj 2016 (2)
Ožujak 2016 (2)
Veljača 2016 (6)
Siječanj 2016 (1)
Prosinac 2015 (1)
Studeni 2015 (7)
Listopad 2015 (1)
Rujan 2015 (3)
Kolovoz 2015 (4)
Srpanj 2015 (3)
Lipanj 2015 (1)
Travanj 2015 (2)
Siječanj 2015 (1)
Studeni 2014 (3)
Listopad 2014 (2)
Kolovoz 2014 (1)
Srpanj 2014 (6)
Lipanj 2014 (4)
Svibanj 2014 (2)
Travanj 2014 (1)
Ožujak 2014 (3)
Veljača 2014 (14)

Pretraživač

Loading