Marketing
K 95. výročí založení Československého svazu (1921 - 2016)
Založení Československého svazu je jednou z nejdůležitějších událostí v minulosti české a slovenské národnosti v období mezi dvěma světovými válkami. První Česká beseda byla založena v roce 1874 v Záhřebu. Takové spolky se před první světovou válkou zakládaly hlavně ve městech. Výjimkou jsou vesnické Besedy v Dolním Daruvaru a Prekopakře, které byly založeny v roce 1907. Obě tyto osady však byly předměstím vedlejších městeček (Daruvar, Pakrac), v nichž žil větší počet řemeslnických rodin.
Po ukončení první světové války se situace změnila. Po pádu rakousko-uherského státu vzniklo na jeho území více států nových, mezi nimi i samostatné Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS). Nejvíce Čechů v Království SHS zůstalo na území dnešního Chorvatska v tehdejším Požežském a Bjelovarsko-križevském županství. Celkem na tomto území žilo v roce 1921 kolem třiceti tisíců Čechoslováků.
Cesta k založení Československého svazu byla dosti složitá. Dnes si těžko můžeme představit, jaké potíže bylo nutno překonat. Je málo známo, že si Československo návrat zdejších českých rolnických rodin nepřálo (pro inteligenci z chorvatských měst se po návratu našlo místo snadněji), že Češi na chorvatském venkově neměli svou inteligenci, která by hájila jejich práva, protože „přes noc“ zůstali v jiném státě a stali se v něm menšinou. A právě mezi Čechy na venkově byla viditelná postupná asimilace, čemuž napomáhaly chorvatské školy a katolická církev.
Situace slovenské menšiny na území dnešní Vojvodiny (Srbska) byla jiná. Existovala zde vlastní inteligence, slovenské školy a v převaze evangelíků měli Slováci i svoji církev, dokonce i svou politickou stranu – Slovenskou stranu.
Je nutné vysvětlit poválečnou situaci v Československu a v Království SHS. V obou těchto slovanských státech nežil jen jeden národ, ale oběma státům v této době nevyhovoval federalismus, který by byl jakousi zárukou rovnoprávnosti jeho nejpočetnějších národnostních složek. Z dnešního hlediska byly mnohé požadavky Slováků (Andrej Hlinka) správné, ale nebylo možné je splnit bez následků. V té době bylo v Československu mnohem více Němců než Slováků. Každý pokus o česko-slovenskou federaci se nemohl vyřešit bez splnění požadavků československých Němců. Ještě před druhou světovou válkou se ukázalo, jak českoslovenští Němci vnímali tehdejší ČSR.
V podobné situaci bylo i Království SHS. Požadavky Stjepana Radiće se podobaly požadavkům Hlinkovým, Radićův federalismus byl po první světové válce považován za separatismus, přestože jeho strana v té době patřila mezi malé strany. Navíc byl Radić v letech 1919-1920 více v žaláři než na svobodě.
Tyto okolnosti vedly k tomu, že dodnes v Chorvatsku převládá názor, že Československo kdysi fandilo Bělehradu. Pravdou je, že Prahu a Bělehrad jednu dobu sbližovala podobná politika, obě města prosazovala centralistické a unitaristické názory. Na chorvatském území se Češi a Slováci stali Čechoslováky, kdežto Srbové a Chorvaté byli považováni za Srbochorvaty.
Toto je nutné vědět, chceme-li pochopit, co se v letech po první světové válce dělo mezi zdejšími krajany. Práva Čechů na území Chorvatska v té době hájilo několik záhřebských Čechů a Čechů, kteří do Záhřebu přišli po válce, většinou jako představitelé českých podniků z Československa. Ti se také zapojili do práce České besedy nebo Československé obce v Záhřebu. Byli mezi nimi i dr. František Smetánka a Vojta Režný, kteří začali se souhlasem československých úřadů vydávat týdeník Československé listy. Noviny se v letech 1919-1921 staly hlavním hlasatelem pro příslušníky české národnosti na území Království SHS.
Byl to první krůček k založení Československého svazu. Redaktor novin Vojta Režný uvedl začátkem roku 1921, že noviny mají za cíl „sjednotit československý živel v Království SHS v jednu velikou rodinu, povznášet kulturní úroveň našeho lidu, pěstovat a prohlubovat bratrské styky mezi dvěma státy.“
Situace Slováků ve Vojvodině byla jiná, mnohem lepší. Už v roce 1919 sestavili v patnácti bodech požadavky, týkající se získávání větších politických a kulturních práv, které zaslali ministru vnitra Svetozaru Pribičevićovi. V program požadovali daleko víc, než v novinách žádal Vojta Režný pro české krajany v Chorvatsku a Slavonii. Režný tvrdě usiloval o politiku „čechoslovakismu“, zatímco slovenští kulturní pracovníci stáli za svým národním vědomím. Československé listy měly velkou zásluhu v prosazování zájmů Čechů na území dnešního Chorvatska, dávaly podnět k zakládání osvětových a kulturních spolků, členové redakce dojížděli do českých osad na bjelovarském a požežském území a také stály u kolébky zakládání jednotlivých Besed.
Musíme mít také na zřeteli, že zdejší stát finančně nepodporoval kulturní činnost československých spolků, veškerá finanční pomoc přicházela z Československa. Mnohé české odborníky, kteří spolupracovali se zdejšími krajany, také financovala Praha, a proto hájili politiku a zájmy svého státu. Tím se může vysvětlit značně kritický postoj Československých listů k Radićovi, zvlášť proto, že si ho oblíbil venkovský lid a čeští rolníci fandili jeho straně, což Režný neschvaloval. Dobře znal problémy zdejšího venkova, věděl, že venkov potřebuje vlastní inteligenci, ale nebylo ji možno vytvořit bez českých škol. Byl si také vědom toho, že zdejší Češi nebyli rovnoprávní s ostatními národy, které zde žily, především proto, že mnozí z Čechů ještě neměli volební právo, protože nemohli získat zdejší státní občanství.
První státní volby v Království SHS se konaly koncem roku 1920. V té době existoval zatím nepatrný počet českých spolků na venkově, Režný se proto domníval, že by Češi na území Požežského a Bjelovarsko-križevského županství měli založit politickou stranu, která by je zastupovala. Kdysi navrhoval, aby se Slovenská strana z Vojvodiny změnila na Československou stranu a rozšířila se i mezi Čechy na území Chorvatska a Slavonie. Slováci se bohužel nechtěli zříci svého národního jména a proto se Režný rozhodl založit v Chorvatsku – v Slavonii Československou pokrokovou rolnickou stranu (ČPRS). Založena byla v Daruvaru v říjnu 1920, jen měsíc před státními volbami. Předsedou se stal Josef Bervida, rolník z Marina Sela. Byl také nositelem kandidátní listiny. Za ním následoval Vojta Režný ze Záhřebu. Nebyl zde ale žádný zástupce z největších českých osad, Končenic a Brestova. Strana se účastnila voleb jen na území Požežského županství, v Bjelovarsko-križevském županství nebyla kandidátní listina této strany přihlášena a proto krajané z velkých českých osad (Hercegovec, Velké a Malé Zdence, Ivanovo Selo a okolí Bjelovaru) nemohli pro své kandidáty hlasovat.
Volby pro ČPRS na Požežsku skončily neslavně. Stranu volilo jen 778 krajanů (žilo tam 19 007 Čechoslováků a aby získali svého kandidáta do Dočasného shromáždění, museli získat kolem 2 700 hlasů). Nejvíce selhaly osady s největším počtem Čechů, obec Brestov – Končenice, kde pro tuto stranu hlasovalo jen pět krajanů. S celkem 7 procenty Čechoslováků na Požežsku pro tuto stranu hlasovalo jen 1,65 procent z celkového počtu našich krajanů. Předseda strany Josef Bervida po volbách prohlásil: „Prohráli jsme bitvu, ale prohráli jsme čestně…“
Po neslavných volbách navrhl předseda záhřebské České besedy Stanislav Kukla založení Svazu československých spolků. Se stejným návrhem přišla ještě v roce 1919 Bělehradská obec a podpořila Besedy v Záhřebu a Sarajevu, tento úmysl však nebyl realizován. Kukla v roce 1921 trval na založení „jedné společné organizace, která by shromažďovala všechny kulturní spolky Čechů a Slováků z území Království SHS“, která by věnovala více pozornosti „kulturní, osvětové a hospodářské činnosti československého národa žijícího v Království SHS, která by posilovala dobré styky mezi dvěma slovanskými státy.“
Úmysl se stal skutečností. Možná k tomu přispělo založení Československo-jugoslávské ligy v Praze, která měla podobný program. Přípravu založení si vzala na starost Česká beseda Záhřeb v čele se Stanislavem Kuklou, dokonce vypracovala návrh stanov a přes Československé listy vyzývala i jiné spolky, aby zasílaly své návrhy. Místo založení této instituce bylo určeno v Osijeku, ale jen proto, že s ním měla poměrně dobré dopravní spojení všechna města i osady, kde české a slovenské spolky působily.
Redaktor Československých listů Vojta Režný byl skeptický k návrhu stanov spolku. Správně poukázal na to, že v takové instituci budou zastoupeni krajané z venkova, kteří už převážně získali zdejší občanství (menšina), ale také Češi a Slováci z měst, kteří měli československé občanství a žijí zde jen dočasně (kolonie). Hájil tím vlastně i Československou pokrokovou rolnickou stranu. Usoudil, že mnozí Češi z měst (kolonií) neměli zájem o zdejší politiku, byli zaměřeni spíše na kulturní činnost. Navrhoval proto, aby se do stanov zařadilo ustavení Národní rady, která by pracovala při Svazu a zabývala se výhradně politickými otázkami. Takovéto úvahy uveřejňovaly Československé listy na svých stránkách.
Koncem května 1921 vyzvaly Česká beseda Záhřeb, Československá obec za Slavonii v Osijeku a Československá obec za Srbsko v Bělehradě prostřednictvím tisku k účasti na sjezdu 28. a 29. června 1921 v Osijeku, kde měl být založen Svaz. Již prvního dne sjezdu se jednalo o stanovách, a bylo dosaženo jakéhosi kompromisu. Ukázalo se, že návrhy Vojty Režného neměly dostatečnou podporu. Měl sice pravdu, ale rozhodovalo se o tom i v Praze, a proto se dalo předpokládat, že poslední slovo bude mít ten, kdo bude instituci financovat – Československo. Také Jan Auerhan v dopise uznal, že venkov bude ve Svazu málo zastoupen, protože na venkově je malý počet spolků.
Už při volbě výboru Československého svazu se bohužel ukázalo, že všechno dopadlo trochu jinak, než to v záhřebské Besedě, která byla nositelkou návrhu o založení Svazu a která dokonce vypracovala stanovy, plánovali. Nikdo ze Záhřebu nebyl zvolen do užšího výboru Svazu. Předsedou byl zvolen Ljudovít Mičátko z Nového Sadu, jeden místopředseda byl z Bělehradu a druhý z Lublaně. Jednatelem byl Vladimír Mičátko z Kysáče, pokladníkem někdo z Petrovce.
V Osijeku jednalo 65 představitelů z třiceti šesti spolků. Dvoudenní shromáždění řídil předseda domácího spolku Jan Frynta. Ze sjezdu si každý odnesl poněkud odlišné dojmy. Jedni si mysleli, že založením Svazu se brzy vyřeší všechny problémy, druzí tomu nevěřili.
Volby proběhly v pořádku, ale ihned se projevily nedostatky stanov. Na sjezdu bylo nejvíce slovenských spolků, proto byli do užšího výboru Svazu zvoleni hlavně slovenští kulturní pracovníci a dokonce se sídlem Svazu stal Nový Sad. Ukázalo se, že ani dobré stanovy nejsou zárukou spravedlnosti pokud se povolí převaha jedné národnosti nad druhou nebo favorizování jednoho území před druhým.
V Daruvaru po nějaké době usoudili, že takový Svaz bude těžko fungovat, protože ho vedli lidé z měst, kteří vůbec neznali poměry Čechů na chorvatském venkově. Mezi prvními to vyjádřil Jaroslav Dittrich, který prohlásil, že sídlo Svazu mělo být buď v Končenicích, Ivanově Sele nebo v slovenském Petrovci, kde žije největší počet příslušníků československé národnosti na venkově.
Noviny Vojty Režného, Československé listy, i když byly při založení Československého svazu určeny orgánem Svazu, už měsíc po jeho založení zanikly, a zanikla i Československá pokroková rolnická strana. Režný byl v období 1928-1934 prvním profesionálním tajemníkem Svazu, jehož sídlo bylo v tu dobu v Bělehradě. Ve Svazu to ale „neklapalo“.
Přestože se od založení roku 1921 až po rok 1941 Svaz postupně rozkládal, je možné říci, že bylo uděláno i hodně dobrého. Svaz se udržel nejen proto, že ho podporovaly československé instituce, ale i proto, že ho vedli dobří Češi a Slováci. Udržel se i v osudných dnech po roce 1938, kdy bylo Československo okupováno a pomoc krajanům zastavena. V té době se zapomnělo na nesváry. Byla to doba, kterou těžce prožívali všichni zdejší Češi a Slováci.
Post je objavljen 17.10.2016. u 22:55 sati.