Priče iz prošlosti

utorak, 08.05.2018.

60. obljetnica mature prve generacije druge daruvarske gimnazije

U povijesti daruvarskog školstva značajnu ulogu odigrala je druga viša daruvarska gimnazija koja je počela s radom 1954. godine. Po broju polaznika ona je zasjenila onu prvu daruvarsku gimnaziju koja je počela s radom 1920. godine, podarila 1924. prvu generaciju maturanata, ali se zatim svake godine gasio najviši razred pa je od nje 1928. godine ostala samo niža gimnazija. Njeni polaznici mlađih naraštaja, ukoliko su htjeli završiti višu gimnaziju, morali su školovanje nastaviti u nekom drugom gradu, ali zbog nedostatka financijskih sredstava, mnogi od njih nikad nisu završili ovaj stupanj obrazovanja.

Put do otvaranja druge gimnazije 1954. godine bio je veoma složen. Broj gimnazija je tada strogo kontroliran od najviših državnih prosvjetnih vlasti. Pošto je u Daruvaru već postojala ekonomska škola, smatralo se da u Daruvaru ne treba otvarati gimnaziju jer je ona bila u Virovitici s kojom je Daruvar bio povezan željezničkom vezom.
Do otvaranja daruvarske gimnazije došlo je spletom okolnosti. Presudno je bilo što u Daruvaru i njegovoj okolici žive u većem broju pripadnici češke nacionalnosti. Pošto su oni imali na ovom prostoru i češke škole, pokazala se u tom razdoblju potreba za stručnim kadrom u školama. Njega nije bilo jer su u ranijem razdoblju na takvim školama radili češki učitelji iz Čehoslovačke. Jedan dio njih se vratio 1941. godine u svoju okupiranu zemlju kada su, nakon uspostave NDH, takve škole bile zabranjene. Nakon rata ponovo je dozvoljen njihov rad, ali nakon 1948. godine, kada je došlo do sukoba između Jugoslavije i zemalja Informbiroa, prekinute su sve veze s Čehoslovačkom, o kojima je ovdašnja češka manjina bila ovisna na području kulture, posebno po pitanju kadrova.

Pitanje otvaranju jedne češke gimnazije u Daruvaru rješavalo se više godina. Trebalo je riješiti tri bitna problema: problem školskog prostora, problem predavača i pitanje broja njenih polaznika. Bez obzira što se računalo na učenike češke nacionalnosti s područja Daruvara, Grubišnog Polja, Garešnice i Pakraca, niti ovo nije bila garancija da se može na duže vrijeme ovakva škola popunjavati dovoljno kvalitetnim kadrom. Ujedno mnogi roditelji nisu bili zainteresirani za gimnazijsko školovanje svoje djece jer gimnazije nisu davale nikakvo zvanje, nego su pripremale učenike na kasnije studije. Mnogi roditelji seoske djece jednostavno, iz novčanih razloga, nisu mogli školovati svoju djecu.
Ovi problemi mogli su se riješiti ukoliko bi se otvorila hrvatsko-češka gimnazija, čime bi se lakše riješili mnogi navedeni problemi. U ostvarivanje ovog zahtjeva uključile su se lokalne vlasti, putovalo se u Zagreb i Beograd i tražila se suglasnost prosvjetnih vlasti. Jedna delegacija čak je posjetila i Tita prilikom njegovog posjeta Bjelovaru 1953. godine i dobili su njegovo obećanje da će se to pitanje razmotriti. Vjerojatno je to i bilo presudno pa nije čudno što je nakon otvaranje gimnazije dobivena suglasnost da ona nosi Titovo ime.

Profesori gimnazije 1959. godine

Nakon dobivene suglasnosti o otvaranju gimnazije, lokalne vlasti su trebale riješiti mnoge složene probleme. Za gimnazijsku nastavu predviđen je dio nacionalizirane samostanske zgrade u kojoj se do tada nalazio internat. Problem predavača bio je također složen, „rješavao se u hodu“. Kada je 10. rujna 1954. započela nastava, ona je imala tri prva (tada peta) odjeljenja, dva hrvatska i jedno češko, s ukupno 91 učenikom. Nastavnički kolektiv nije bio potpun jer nisu bili ustrojeni ni svi razredi gimnazije pa se broj predavača iz godine u godinu povećavao. U razdoblju 1954. - 1958. u izvođenju nastave u gimnaziji sudjelovalo je čak 33 predavača, manji broj redovnih, a veći broj honorarnih.
Unatoč mnogim problemima, ova je gimnazija dala 1958. godine svoje prve maturante: 33 u hrvatskom odjeljenju (VIII. a., razrednica Vera Bopsić) i 16 učenika u češkom odjeljenju (VIII. č., razrednica Vidosava Stipišić).
Ove se godine navršava 60 godina mature prve generacije daruvarske druge gimnazije. Na koji će se način ona obilježiti, nije mi poznato. Točno je da se broj nekadašnjih maturanata uvelike smanjio. Mnogih više nema među nama.

V. a razred prve generacije maturanata s ravnateljem Kubičekom i razrednicom Bopsić, 1954. godina

V. b razred prve generacije maturanata s ravnateljem Kubičekom i razrednikom Relićem, 1954. godina

V. č razred prve generacije maturanata s ravnateljem Kubičekom i razrednicom Mužny

Za razliku od njih, 60. obljetnicu će ove godine također obilježiti i V. generacija daruvarskih maturanata koja je počela pohađati gimnaziju 1958. godine. Kada su prvi maturanti napustili Daruvar, njihova mjesta zauzela je jedna nova generacija, kasniji V. maturanti. Za razliku od prve generacije, njihovi redovi još nisu znatno prorijeđeni. Doduše, razasuti su po cijelom svijetu, ali su još živi i u kontaktu su sa svojim školskim prijateljima.
Postoji jedna sličnost između prve i pete generacije. Jedni i drugi krenuli su u gimnaziju kada su bila tri prva (peta) odjeljenja i maturirali su kada su bila dva odjeljenja (hrvatsko i češko). Godine 1962. u petoj generaciji bilo je 29 maturanata u hrvatskom odjeljenju (razrednik Slobodan Đorđević) i 10 u češkom odjeljenju (razrednica Ružica Roić).

V. č razred s razrednikom Řehakom, 1958. g.

VI. a razred 1959./1960.

Uz 60. obljetnicu treba se prisjetiti i imena predavača koji su 1958. radili u Gimnaziji maršal Tito: Josip Kubiček (ravnatelj), Vidosava Stipišić, Vera Bopsić, Marija Kubiček, Mijo Bunetić, Slobodan Đorđević, Bogomir Čop, Milivoj Turković, Vlasta Pilat, Stojan Relić, Josip Matušek, Vladimir Řehak, Ljubica Kepčija, Vaclav Milde, Miroslav Kuzle, Zdravko Stevčić, Ivica Kvakić, Dušan Marović, Radojka Račić, Dobrivoj Novaković, Pera Barić, Anton Švajger, Dalibor Pilat i Vilko Ružić (tajnik). Mnogi od ovih predavača predavali su istovremeno i u ostalim daruvarskim srednjim ili osnovnim školama.
U razdoblju rada druge daruvarske gimnazije (1954.- 1978.) nju je završila 21 generacija daruvarskih maturanata s ukupno 1054 učenika. Najveći broj njih nastavio je daljnje školovanje. Daruvarski gimnazijalci su slovili na fakultetima kao dobri studenti koji su došli na studij sa solidnim znanjem. Stoga nije čudo što su mnogi nakon studija postali nastavnici, profesori, psiholozi, veterinari, liječnici, vojni piloti, inženjeri radnih struka… Neki od njih postali su znanstvenici u svojoj struci. Velik dio njih polazilo je i Pedagošku akademiju u Pakracu koja je bila otvorena 1961. godine i time popunili deficitaran nastavni kadar kojim se još uvijek oskudijevalo na daruvarskom, pakračkom, grubišnopoljskom i garešničkom području.
Ipak se može reći da se samo manji broj bivših gimnazijalaca vratio nakon završetka studija u Daruvar. Mnogi bi se vratili, ali dok su oni studirali, na mnoga radna mjesta često su zasjeli nestručni kadrovi, čime se samo manji broj bivših gimnazijalaca zaposlilo na daruvarskom području, uglavnom u prosvjeti. Time su se ostvarile proročanske riječi jednog uglednog profesora iz 1954. godine (prof. Franta Burian) koji se veselio otvaranju ove ustanove, ali je ujedno primijetio da Daruvar njenim otvaranjem sebi kopa vlastit grob. Mnogi tada nisu shvatili značenje ove proročanske poruke. On je njome htio reći da će gimnaziju završiti samo dobri učenici koji će nastaviti studije, ali po završetku studija za njih neće biti radnih mjesta u Daruvaru. Time će takvi kvalitetni kadrovi biti trajno izgubljeni za ovu sredinu. Ostavljam svakom na razmišljanje da sam prosudi je li se proročanstvo ovog profesora ostvarilo. Isti je umro također 1958. godine, ali je ipak doživio i bio svjedok prve gimnazijske mature i početka gimnazijskog školovanja kasnijih petih maturanata.
Iako je druga daruvarska gimnazija radila kratko vrijeme, ostavila je dubok trag u vremenu u kojem je radila. Njene zasluge se ne mogu vrednovati nikakvim diplomama, medaljama, priznanjima, ispraznim prigodnim govorima pa čak ni postavljanjem nekih spomen-obilježja. Taj dio prošlosti od zaborava mogla je spasiti jedino knjiga posvećena gimnazijalcima i njenim profesorima. Po tom pitanju daruvarska Gimnazija takvu knjigu ima, za razliku od ostalih daruvarskih srednjoškolskih ustanova koje se time ne mogu pohvaliti. Druga je stvar, što je ta knjiga već rasprodana, ali je ona dostupna, ako ne drugdje, onda u knjižnici.
Uspomene na gimnazijske dane evociraju se svake godine i na druženjima uz okrugle obljetnice ili one koje završavaju brojkom 5.

Maturanti pete generacije 1997. godine

Generacija petih maturanata ove će godine druženje imati 26. svibnja kada će se prisjetiti 60. godišnjice početka gimnazijskog školovanja i 56. obljetnica mature.

Proslava 50. godišnjice mature 5. generacije maturanata 2012. godine

08.05.2018. u 11:52 • 0 Komentara • Print • #

srijeda, 02.05.2018.

KE DNU MATEK

Marie Pokorná roz. Pařízková (1908-1982)

V besedních zápisech z období mezi dvěmi světovými válkami zřídka je možno vyhledat jména žen v jeho výboru a jestli tam někdy i některé zabloudilo, ono se vztahovalo hlavně na některou vesnickou českou učitelku. Dnes je situace opačná, v besedních výborech jsou nejčastěji ženy.
Tehdy se ještě stále považovalo, že ženy mají být doma, aby se staraly o děti a vaření a dávaly podporu svým manželům v spolkové práci. I taková podpora byla velikou nápomoci, nebýt ji, jistě by mnozí muži zůstali doma, nebo se bavili kartami v některém vesnickém hostinci.
I v takových podmínkách mezi dvěmi světovými válkami přece u nás začaly působit několik významných žen, na které pomalu dnes zapomínáme. Jsou to především učitelky Jindra Horáková ( 1902 - 1972 ), Slava Žukovićová Máchova ( 1905- 1994 ) a dvě obyčejný vesnické ženy, Růžena Ivankovićová - Zahálková ( 1922- 2004 ) a Marie Pokorná Pařízková. Ony dnes více nežiji, ale po sobě ponechaly mnohé krásné básně, více povídek a dokonce první romány zdejších Čechů. Pouhou náhodou první tři se rodily po třech létech za sebou, jedině Zahálková byla mladší o dvacet lét od té nejstarší, patřila už mladšímu pokolení. Jsou to rovněž naše nejstarší zdejší české spisovatelky, z kterých se jen Jindra Horáková narodila v Čechách. Ona přišla jako mlada studentka do Osijeku a jednu dobu jako učitelka pracovala v Kaptole. Ostatní tři se rodily zde v Chorvatku, zde ukončily i své školení.
V příležitosti dnu matek uvedl jsem jich čtyři, ale se tentokrát pozastavím jenom u Marie Pokorné Pařizkové, jelikož má kulaté 110. výročí narozenin. Tím se mnozí poprvé dozvědí kdo ona byla. A když už jde o to „poprvé“ i jedna její báseň končí verši:
……
Kouzlem silným bývá jen to,
co poprvé jsme zažili,
co poprvé jsme spatřili,
když poprvé jsme polibek dostali.
Jen to první silné je!

(První zážitek, Český lidový kalendář, Daruvar, 1978 )

Marie Pařízková narodila se 8. února 1908 v Malých Zdeňcích v selské rodině Josefa Pařízka a Marie, rozené Hejtmánkové. Vyrůstala na vesnici, život ji hodně nemazlil. Už v dětství vypomáhala v rodině v polních práci, zvlášť v době, kdy ji otec byl v první světové válce, z které se vrátil až několik lét po její ukončení.
Roku 1927 Marie se provdala za rolníka Josefa Pokorného, žijícího v blízkosti malozdenecké školy v které v období 1932 až 1945 pracovala učitelka Sláva Žukovićová Máchová s kterou se seznámila a která ji dala podnět ke psaní. Posilu také dostala od daruvarského profesora a redaktora Dětského koutku Franty Buriana ve kterém roku 1937 uveřejnila svou první báseň Ta naše chaloupka. Burian byl spokojen jejím psaním, radil ji, aby psala o životě tak, jak ho ona vidí a cítí. To ji posílilo a tak kromě básní začala psát i své první povídky.
Ve svém sňatku Marie s manželem měli dva syny, staršího Karla a mladšího Josefa, který nešťastně zahynul před konec války, když mu bylo jen 13 lét.
Po válce Marie Pokorná Pařízková už byla známou spisovatelkou mezi příslušníky zdejší české národnosti. Společně s Jarkou Dittrichem, předválečným redaktorem českého týdeníku Jugoslávští Čechoslováci, shromáždili příspěvky pro český kalendář, ale on nikdy nevyšel, jelikož v poválečném Československém svazu Dittrich už neměl podporu.
Roku 1949 Marie s manželem reemigrovali do Československa, kam také už dříve odcestoval i jejich syn Karel.
I po odchodu do Československa Marie neopomněla svůj rodný kraj, pokračovala s psaním do Jednoty, Dětského koutku, Českého lidového kalendáře a Studnice. Za ni je možno říci, že tělem žila v Brně, ale v myšlenkách byla ve své rodné osadě a lidech žijících kolem Ilovy.
Napsala i román Vystěhovalci, který má i prvky kroniky, jelikož věrně popsala život v Malých Zdencích od přistěhovaní Čechů, až pod dobu reemigrace. Třebas, že název Malých Zdenců nahradila názvem Rybinov a také změnila příjmení malozdeneckých rodin, vše ostatní věrně popsala a čtenář si může dostat celkovou představu života v této osadě. Zvlášť jsou cenné popisy příchodů českých rodin, vzhled osady, život a zvyky starousedlíků, svatby, mnohé potíže v životě přistěhovalých rodin, ale i mnohé lásky o kterých často na konci hlavni slovo měli rodiče zamilovaných. Román Vystěhovalci je rovněž prvním románem, který napsal někdo ze zdejších příslušníků české národnosti rozených v Chorvatsku. Pravda je, dřivé svůj román napsala Jindra Horáková, ale se ona zde nenarodila.
Až do smrti Marie Pokorná se dodržovala Burianova pokynu, aby psala o životě tak jak ho ona vjímá. V každé její básni možno je najit nějaká rada, něco co bychom měli sledovat, v jakém bychom duchu měli vychovávat i náš dorost, který často nezná nic z minulosti vlastní rodiny a osady.
V jedné své básni z roku 1972 ona připomíná jedno zdejší děcko, které se nemohlo nadivit, proč jeho strýček z Čech při návštěvě obdivoval krásu chlapcové osady a život v ni a proto se otce ptal:

…Taťku, proč strýc nezůstal
když nás tolik miloval?
Vždyť srdce zde zanechal!“
Ach ty můj mudrci
zdejší Češi všici
jsou o to bohatší,
že dvě vlasti v srdci mají
a žádnou z nich neprodají!

( Jsme o to bohatší, Český lidový kalendář, Daruvar, 1972 )

Marie Pokorná Pařizková zemřela v Brně 23. února 1982 ve věku 74 lét. Její syn Karel byl přední osobnosti spolku Ilova v Brně, které shromažďovala Čechy, kteří se po druhé světové válce vrátili do Československa. Dokonce v posledním desetiletí minulého století a několik let v tomto století vydávali noviny Ilova, kterou také zasílali mnohým českým rodinám i do Chorvatska. Zemřel roku 2009.

02.05.2018. u 08:43 • 0 Komentara • Print • #

<< Prethodni mjesec | Sljedeći mjesec >>