Kdyby všichni mlčet měli...

ponedjeljak, 23.10.2017.

„Kdyby všichni mlčet měli,
já vám mlčet nebudu!“
(Neruda)
O tom mlčení jsme se hodně naučili během života. O tom by se mohlo hodně psát. Já bych se spíše pozastavil o našem informování ve kterém se také hodně toho umlčuje. Pro příslušníky české národnosti v Chorvatsku nejvíce informaci dostáváme od Jednoty. Kdysi, kromě informací o práci českých besed, bylo více příspěvků z našich dějin, v čemž hodně přispěli tehdejší novinaří Jednoty prof. Josef Matušek a Karel Bláha. Být jich, jistě by se nestalo, že se v Daruvaru dnes, když se poznamenávají některá významná výročí ze životů daruvarských krajanů, opomnělo, že také roku 1922(95 let) začal v Daruvaru vycházet týdeník Jugoslávští Čechoslováci. Jeho do druhé světové války četli české rodiny na celém území tehdejšího státu. Snad ani jedna instituce se více nepodílela na zakládání venkovských českých besed než tento týdeník a daruvarská Česká beseda. Umlčet tento týdeník, znamená umlčet i velikou část dějin zdejších Čechů z meziválečného období. Mělo by se také vědět, že to byli dlouho dobu soukromý týdeník, financovaly se prodejem novin. Její redaktoři( Ditrich a Sobotka) rovněž byli přední pracovnici v daruvarské České besedy.
Vinu opomenuti vidím ne v Jednotě, ale organizátorech takových výročí. Oni by měli vědět, že se taková významná výročí připravuji alespoň rok předem, a nikoliv jenom měsíc. Můj je přestupek oni považuji tím, že neustále poukazují, že nemáme sepsané své dějiny a proto se stále díváme na záda chorvatských Slováků.
Nedávno mi Jednota neuveřejnili jeden článek ve kterém jsem také citoval slova Josefa Zámostného, která napsal ještě roku 1998. Tentokrát mi umlčeli jeden článek o jednom koncertu českých hudebníků ve Selci. Vím, že o tom Jednota nevěděla a psát tedy nemohla, ale jsem považoval, že by ta informace jistě zajímala naše čtenáře. Rovněž jsem chtěl splnit převzatý závazek, že „budu šířit ve světě dobré jméno ČR.“ Právě proto uveřejňuji ten příspěvek na svém blogu. Tím považují, že jsem splnil svůj převzatý závazek a také Nerudův pokyn. Zabývat se Jednotou a jejím posláním se nechci.
Pokud toto moje vysvětlení nevystačí, uvádím myšlenku Komenského: Říkat pravdu o čemkol i- to chce velkou odvahu, protože pravda je většinou to, co lidé slyšet nechtějí. Je to něco co se jim nelíbí a proto je lepší dělat, že to není. Je lehčí žít ve vymezených kolejích, než z nich vystoupit…

Chrudimští hudebnici koncertovali v Selci

Mnohé turiste v Selci, kolem 2 km od Crikvenice, 14. záři překvapily české písně, které zaznívali z tamější náměstí. Třebas, že to nebylo předem reklamováno, přece během krátké doby shromáždil se větši počet milovníků hudby. Mezi jimi bylo i určitý počet českých turistů, ale většinu přece tvořili domácí milovnici hudby a také i větši počet turistů jiných evropských států, kteří v tu dobu tam trávili svou dovolenou.
Pro mnohé tato událost měla by být jenom zpráva, ale mě osobně zaujalo kdo jsou ti hudebnici, složení hudebních nástrojů a repertoár s kterým nastupovali. Příjemně mě překvapilo, když jsem dostal více informaci o tom souboru. Patřil Základní umělecké škole Chrudim, která byla založena roku 1956 a která dnes pracuje na projektu Nové formy výuky na ZUŠ Chrudim. Náklady projektu obsahovaly 3 921 561 Kč. Je poznamenáno, že „pomoci klíčových aktivit projektu zvýšili kvalitu vzdělavácího procesu, prohloubili motivaci a zájem žáků o studium uměleckých oborů a přizpůsobili výuku její formy současným potřebám žáků“.
V hudebním oboru na škole pracuje větší hudebníků profesionálů, kteří vyučuji jednotlivé hudební nástroje a také zpěv. Při ZUŠ Chrudim byl roku 1995 založen taneční a dechový orchestr, vyhrává hudbu téměř všech hudebních žánrů při stejném hráčském obsazení. V repertoáru mají skladby světové známých klasiků swingové, jazzové a dechové hudby. Svoji školu doposud representovali v Holandsku, Německu, Italii, Polsku, Francii a Španělsku. Teď to bude i Chorvatsko, ale s politováním, že to nebylo v Daruvaru. Rovněž s politováním je, že jsem z rozmluvy s jedním kapelníkem znovu pozoroval, že o chorvátštích Češích nic neví. Nepovažuji to jeho vinou, ale vinou zdejších Čechů, kteří nás reprezentuji nebo informuji o nás.
Soubor který nastoupil ve Selci měl něco více než 20 hudebníků, tři dirigenty, čtyři zpěvačky a snad ještě někoho, ale nejsem novinářem a tak jsem jistě někoho vynechal. Také se musí uvést, že při ZUŠ pracuje taneční odbor, výtvarní odbor a literární- dramaticky odbor.
A mlada kapela z Chrudima vyhrávala skvěle, dokonce si během koncertů někteří zatančili. Rovněž Chrudimšti ukázali jak se promovuje kulturní práce a jejich kraj. Dělili letáčky, hlavně v anglickém jazyce, o svém městě a také i své škole. Pro nás zde mělo by to být poučení jak se promovuje kulturní život a vlastivěda. Kdyby toho bylo u nás, jistě by o nás v Chrudimě také věděli a možná by se na své cestě k moři zastavili i v Daruvaru. Bohužel, my zde své sepsané dějiny nemáme a té vyprávěcí nikoho nezajímají.
Musím přiznat, že mi při koncertování hudby z Chrudimu, kromě radosti, bylo i trochu smutno. Území kolem Chrudíma, Pardubic a Hradce Králové patři těm krajům z kterých přišel největší počet českých rodin do Chorvatska. Jenom z okolí Chrudíma do Ivanova Sela se roku 1826 přistěhovalo 29 rodin. Bohužel, dnes se prosazuje myšlenka, že nejvíce Čechů do Chorvatska přišlo z jiného území, což není pravda. Možno je to prosazovat, protože ani většina našich rodin neví odkud se přistěhovali jejich předkové a tak, místo svých dějin na základě dokladů, slýcháme báchorky. Snad po tomto koncertu u moře hudebníků Chrudimu přeskočí jiskra v hlavách i mnohým z nás.