Priče iz prošlosti

četvrtak, 17.08.2017.

Historia est magistra vitae

Važme si své historie

Historie je učitelkou života-pro někoho je to fráze, pro někoho věta, která se musí v latině naučit nazpaměť, někdo se však nad ni zamyslí a uzná její všeobecnou pravdu.
Kdo jiný než Jednota by měly zachycovat drobné úlomky našich dějin, jak si na události pamatují nejstarší krajané? Kdo jiný než Jednota by měl otevírat své stránky všem těm, kteří se snaží více či méně odborně zachytit dějiny naši národnosti.
Považuji za naši povinnost, abychom zapsali alespoň jména těch nejzáslužnějších krajanů, když už jim jiným způsobem nemůžeme vyjádřit dík za jejich snahu o udržení a rozkvět české menšiny. Profesorovi Matuškovi, jedinému kronikáři našeho menšinového života, neustálé říkám, že si i ani není vědom jakou záslužnou prácí dělá. To co jen povídá to se zapomene, ale to co se zapíše, zůstává jako dokument.
Jednou tady nebudeme ani my, ani organisovaná menšina. Naříkat na tím je zbytečně, protože je to docela normální proces. My ten proces- asimilaci – můžeme jen oddálit a zpomalit. A právě kapitole z naši historie nám o tom mohou velmi dobře pomoci. Nesmí nás odradit fakt, že například v Americe žilo po první světové válce na 2 miliony Čechů a dnes o nich takřka nevíme, že ve Vídni žilo po první světové přes sto tisíc Čechů a dnes jen několik tisíc a nás bylo kolem padesát tisíc a dnes asi jen patnácti tisíc. Musíme se snažit, musíme psát o těch , kteří se snažili před námi, a těm po nás zachovat písemné svědectví o všem, co česká menšina v Chorvatsku dokázala. Až tu nebudeme, aby po nás zůstala alespoň písemné svědectví…
Doposud uvedená slova četl jsem na jedné valné hromadě Svazu Čechů, aniž by přítomné informoval o čem jde. Už vbrzku bylo vidět, že ti v prvních řadách pohlíželi jeden na druhého, snad aby se dohodli kdo mi bude replikovat. Mnozí zrak usměrnili někam pod stůl, ale mlčeli. Teprve po přečtení jsem přítomným sdělil, že slova která jsem jim četl nejsou má, ale patři jednomu našemu krajanu, který více než půl století byl v čele krajanského života a slov takových bychom se museli vážit. A právě ta slova on napsal do Jednoty krátkou dobu než se s námi trvale rozloučil. Je vidět, že nejvíce zazlíval Jednotě, ukázal o čem by měla Jednota psát. Pravda, byla to doba když Svaz a Jednota byli ještě dvě samostatní instituce, za rozdíl o pozdější době, když stejné osobnosti vedli i Jednotu a Svaz, třebas i dále to byly dvě instituce.

A teď by se konečně pozastavil u autoru dříve uvedených slov. Napsal je Josef Zámostný(1922-1998), který, kdyby žil, měl by letos 95 lét. Já jsem letos psal o Růženě Ivankovićové Zahálkové, věděl jsem, že byla se Zámostným spolužáci, spolupracovnici a také příbuzní. Jeho jméno jsem tam neuváděl, ale jsem očekával, že se toho připomene některý z našich kulturních pracovníků a že o něm do Jednoty napíše alespoň krátkou poznámku. Josef Zámostný dobře věděl, že naše komunita nemá své dějiny. Té sepsané konči obdobím před druhou světovou válkou. Zdejší Češi ani nemají dějiny Československého svazu, který se zasloužil, že se zde Češi udrželi. Ještě roku 1972 bylo rozhodnuto, že se budou tisknout celkové dějiny českých škol, ale se to podnes neuskutečnilo. Ti kteří takovou práci měli podporovat, stali se brzdou těch projektů. Návrh, aby historická rada začala vydávat sborník historických práci ze životu zdejších Čechů, byl také zamítnut, pod záminkou že na to vystačí Přehled. Historická rada se tím stala fikovým listem. Bohužel, mnozí nevěděli význam těch slov, smáli se jim. Není tragedie v tom, že jsem já proto začal psát jinde v chorvatském jazyce, ale svým vztahem vedeni Svazu rozehnalo ti, kteří se chtěli věnovat badatelské činnosti. Výkon toho je, že se už delší dobu díváme na záda Slovákům v Chorvatsku v badatelské činnosti. Slova Josefa Zámostného se neuvažovala.
Možno také říci, že se poměrně málo psalo o oběti domovínské války z řad příslušníků české národnosti. A ten počet není malý, mezi 40-50 zahynulých. Dodnes se mohlo alespoň upřesnit uvedený údaj. I válka byla zařazená do programu práce historická rada a to dokonce byly naplánovány napsat dva projekty, jeden informační a druhý psaný na základě dokladů. Vedoucím redaktorem byl jmenován Jíři Bahník ze Záhřebu. Ale i zde to brzdilo. Když jsem jako předseda historické rady informoval na valné hromadě Svazu o potížích na které naráží v tom historická rada, reagoval podpředseda Svazu, poučil mě, že jestli jsem něco nevěděl o válce, měl jsem se zeptat jeho. To mě tehdy vyhodilo z váhy, dodnes toho lituji, že jsem se dal vyprovokovat. Za prvé, uvedený pán ani nevěděl o čem jsem mluvil a choval se jako zlý pejsek, kterého pustili z řetěze. Dnes více nezazlívám uvedenému pánu, třebas mohl vědět, že já o té válce vím hodně více než on, a pokud ne, tak se on měl ujat té práce. To se podnes nestalo. Spíše dnes zazlívám pánu který řídil valnou hromadu. Nevysvětlil ostatním co bylo pozadí toho konfliktu. Od té doby o domovinské válce se mlčí, odsun děti zastínil oběti války.
Chtěl bych odpovědět i na otázku jak si zamýšlím budoucí směr v práci Svazu. Osobně si myslím, že se směny ve vedení Svazu měli stát ještě před čtyři roky. Formované jsou i rady Svazu. Jde o omlazeném kádru. Já mu věřím a jejich práci se bude moci hodnotit teprve za čtyři roky. Nebude jim lehko, hodně je toho co by se mělo napravit. Mosty se snadněji bourají, než stavějí. Doufám, že vedení vyslechne i dobré rady starších, ale bych jim také poradil, aby nežádali radu od těch, kteří rady jiných nikdy nevyslechli.
Josef Zámostný už dlouho není mezi námi. K jeho nedožitých 95. výročí života já se připomínám slovy které nám ponechal než nás trvalé opustil. Snad si je někteří patrně přečtou a možná trochu zamyslí.

17.08.2017. u 20:31 • 0 Komentara • Print • #

petak, 11.08.2017.

Přátele, jedeme na hody!

V sobotu se konají Končenské hody, o které se z roku na rok jeví stále větši zájem. Dokonce je dojem, že ony letos zastínily mnohé jiné slavnosti. Pravda je, letos se dožínkové slavnosti nekonají, ale také je pravda, že by se dnes těžce dostala odpověď, kdy letos začaly a kdy ukončily žně. Dřívější práce kolem žních se také změnily, ani ta radost s ukončením žních není dnes možno vidět.
Hody se pod tím názvem dostaly z ČR, hlavně z jižní Moravy, kde si také každá osada volila den svých hod. Něco podobného u nás bylo posvícení. Bohužel i ono postupně opouští naše osady, kromě Končenic, kde se v polovinou října konají v plném světlu havlovské posvícení. Tím se stalo, že letos tato osada poznamená dvoje hody, první v srpnu a druhé v říjnu.
Hody jsou den hojnosti, manifestace kdy se chce poznamenat veselí z blahobytu. Především by to mělo být poděkování za hojné žně. V ČR nejsou všude hody stejné, ale všude pánuje píseň, mládež v kroji, hudba a tanec. Něco z toho si vybrali v Končenicích, ale do toho vložili i něco svého. Je to dobré a možno očekávat, že se obsah programu během času bude obohacovat, což bude malá náhrada za dožínky, které se konají každého druhého roku.

11.08.2017. u 10:51 • 0 Komentara • Print • #

nedjelja, 06.08.2017.

Podsjetnik na grubišnopoljsku prošlost u povodu 145. obljetnice smrti Petra Preradovića (1872.) i 130. obljetnice dolaska Ivana Nepomuka Jemeršića (1887.) u Grubišno Polje

Iz prošlosti Grubišnog Polja

Moderna grubišnopoljska prošlost počela je nakon 1871. godine kada je bila ukinuta Vojna krajina i kada su grubišnopoljski prostori došli pod upravu civilnih vlasti. Sve što se zbivalo ranije do danas nije dovoljno istraženo, ali i ono što se zna govori o bogatoj povijesnoj prošlosti ovih prostora. Preradovićeva smrt i Jemeršićev dolazak spada već u ono moderno razdoblje u kojem su tadašnje generacije stvorile sve ono što su kasnije naslijedile generacije između dva svjetska rata, zatim naraštaji druge polovine 20. stoljeća koji su to nadogradili i predali generacijama koji od 1990. godine trasiraju novi put prema budućnosti. Ono što ima današnje Grubišno Polje nastajalo je postupno i stoga neće nikom škoditi ukoliko ponovi skraćenu prošlost svoga zavičaja.

Područje Grubišnog Polja nalazi se na blago uzvišenom prostoru, s ugodnom klimom i povoljnim hidrološkim uvjetima, što je bio dostatan razlog da su na njemu živjeli ljudi od prapovijesti, preko rimskog razdoblja, srednjeg i novog vijeka, sve do današnji dana. O toj bogatoj prošlosti, nažalost, često prekidanoj raznim ratovima, govore nam danas brojni materijalni ostaci, ali nešto manje oni pisani, pa je to glavni razlog da njegova cjelovita povijest do danas nije zapisana.
Prvi podaci o postojanju neke ovdašnje naseobine s nazivom Grubišno-Grubišinac (Grubyssinz, Grobossinz) nalaze se na više dokumenata iz 15. stoljeća kada je tu bilo značajno trgovište ovog imena. Stoga je moguće pretpostaviti da je to naselje postojalo već u 14. stoljeću, jer se raniji naziv javlja u 15. stoljeću. Misli se da je ime dobilo po Grubiši, vjerojatno po nekom članu iločkih knezova u čijem je vlasništvu jedno vrijeme bio navedeni prostor.
Vrhunac gospodarskog srednjevjekovnog razvoja područje Grubišnog Polja i njegove okolice bilo je krajem 15. stoljeća, iako je već tada započela ugroza Osmanlija (Turaka) koji su s područja Bosne povremeno upadali na hrvatska područja. O važnosti grubišnopoljskog područja svjedoči podatak da je u susjednim Zdencima 1478. godine održan hrvatski sabor. Osmanski napadi pojačani su u prvim desetljećima 16. stoljeća pa se velik broj stanovništva, uglavnom Hrvata, počeo povlačiti prema ugarskim i austrijskim prostorima.
Od 1527. godine hrvatsko je plemstvo za svoje vladare izabralo Habsburgovce koji su obećali da će braniti hrvatske zemlje. U tom cilju osnovana je i Vojna krajina, ali ona nije očuvala grubišnopoljska područja od Turaka pa su oni oko 1543. godine zauzeli dio tih područja, zatim nastavili osvajanje prema Virovitici (1552.) i stigli sve do Čazme. Osvojena područja Osmanlije su uključili u Pakrački sandžak, a nešto kasnije u Cernički. Nakon turskog poraza kod Siska (1593.) i rata koji je nakon toga izbio, Turci su bili potisnuti i s desne obale Ilove, koja je postala granična crta između hrvatskih prostora, koji su bili uključeni u Vojnu granicu i pod upravom austrijskih vlasti i lijeve obale rijeke Ilove, koju su kontrolirali turske vlasti preko svojih podanika (martolosa). Na prostoru s obje strane rijeke Ilove vodili su se neprestani sukobi, sve su ranije srednjevjekovne građevine uništene pa je pojas uz Ilovu u širini više od 10 km bio opustošen i često nazivan „ničija zemlja“.
Krajem 17. stoljeća u velikom turskom ratu oslobođen je cijeli prostor Slavonije. S Turcima se povukao i velik broj ranijih njihovih podanika pa je tada započela nova migracija stanovništva s ciljem da se popuni taj prostor, ali i prostor s desne strane rijeke Ilove. U prvom razdoblju to su brojčano bili najviše slavenizirani Vlasi i Srbi, uglavnom iz Like i Bosne. Time su se počeli osnivati brojna naselja pridošlog stanovništva uz put od Turčević Polja-Rastovca- Rašenice- Grubišnog Polja- Zdenaca. Sva su sela ušla u sastav Vojne krajine i njegovi su stanovnici dobili sva ona prava koja su ranije dobili krajišnici Vlaškim statutima(1630). Inače austrijske vlasti su najčešće krajišnike nazivali vlasima, bez obzira na njihovu vjersku pripadnost.
Novovjeko Grubišno Polje počelo je nastajati na prijelazu 17. i 18. stoljeća kada se broj njegovih stanovnika postupno povećavao. Uz pravoslavno, postupno se nastanjuje i katoličko, hrvatsko stanovništvo. Godine 1786. carskom poveljom Josipom II Grubišno Polje dobilo dozvolu održavanja godišnjih sajmova što ga je uzdiglo iznad ostalih susjednih naselja. Bilo je to vrijeme kad je Grubišno Polje imalo već dvije crkve: Crkvu svetog Đorđa za pripadnike pravoslavne i Crkva svetog Josipa za katolike.
Gospodarstvo Grubišnog Polja, dok je bilo u Vojnoj granici, zaostajalo je u svom razvoju jer su graničari bili pretežno stočari pa su velike površine zemlje bile pokrivene šumama i šikarama koje je krčenjem trebalo pretvoriti u obradive površine. To se dogodilo tek ukidanjem Vojne granice (1871.) kada su davani poticaji bržem razvoju i napretku gospodarstva. Nastavljaju se doseljavanja novog stanovništva tako da se broj stanovnika Grubišnog Polja iz 1857. godine od 970 stanovnika povećao na 1873 stanovnika u 1900. godini.
Nakon ukidanja Vojne granice provode se brojne reforme nakon kojih su se u Grubišnom Polju osnivale brojne državne institucije, ono je postalo kotarsko mjesto u sastavu Bjelovarske županije (kasnije Bjelovarsko- križevačke). Pridošlo stanovništvo dalo je poticaj za razvoj kulturnog i zabavnog života. U mjestu je počelo s radom Dobrovoljno vatrogasno društvo (1877.), osnovana je Čitaonica (1881.) koja je kasnije preimenovana u Gradsku čitaonicu, a 1907. u Hrvatsku čitaonicu. U mjestu su se igrali igrokazi zahvaljujući diletanskom društvu, postojali su i pjevački zborovi. U gospodarstvu se osnivaju gospodarske udruge sa zadatkom da se unaprijede pojedine grane u ratarstvu i stočarstvu. U radu ovih udruga radili su svi stanovnici višenacionalnog Grubišnog Polja (Hrvati, Srbi, Češi, Mađari, Židovi, Nijemci…) Godine 1911. u Grubišnom Polju počeo je s radom i Hrvatski sokol, sportska udruga, unutar kojeg su postojale razne kulturne sekcije.

U razdoblju između dva svjetska rata zbog povremenih gospodarskih kriza dio Grubišnopoljaca svoju je životnu egzistenciju potražio u emigraciji u prekomorskim zemljama, ali on nije bitno utjecao na ukupan broj njegovih stanovnika. U istom razdoblju u Grubišnom Polju i dalje se njegovao kulturni i sportski život. U mjestu se počeo igrati nogomet, nastavio je rad Hrvatski sokol, Česi Grubišnog Polja osnovali su 1924. godine Čehoslovačku besedu, Srbi su imali također svoja kulturna društva koja su doprinijela obogaćivanju života grada. Od 1921. u gradu je počela s radom niža gimnazija. Problem u kulturnom životu pogoršao se nakon uvođenja šestosiječanjske diktature kada je državna politika trebala kulturu podrediti državnoj politici. Kao što su u to vrijeme bile zabranjene mnoge političke stranke, tako je zabranjen rad svim udrugama koje su u svom nazivu nosili hrvatsko ime. To je ubrzo osjetila Hrvatska čitaonica i Hrvatski sokol kojima je bio zabranjen daljnji rad pod tim imenom pa je u Grubišnom Polju radio samo Sokol Kraljevine Jugoslavije (Jugosokol). Ovakva državna politika podijelila je tada stanovništvo Grubišnog Polja na pristalice i protivnike takve politike, što je u godinama prije Drugog svjetskog rata narušilo međunacionalne odnose u gradu. Ipak kulturni život nije se ugasio ni u tim godinama zahvaljujući činjenici što su tada pojavio rad Katoličke akcije koja je imale svoje kulturne sekcije koje su radile uz župnu crkvu.
Velik doprinos kulturnom životu imali su mnogi pojedinci, od Petra Preradovića i Ivana Trnskog, do Ivana Nepomuka Jemeršića, Vjekoslava Klemena, Josipa Jankača, Ante Adžije, dr. Josipa Rasuhina, Rudolfa Rupeca, Vilka Ničea, Marijana Matijevića, Franje Frntića i desetine drugih.

Nažalost, prva polovina 20. stoljeća poznata su po dva svjetska rata u kojem su živote izgubili mnogi Grubišnopoljci. Za razliku od Prvog svjetskog rata o kojem ništa ne znamo o poginulim Grubišnopoljcima, za Drugi svjetski rat postoje već više izvora gdje se navode takve brojke. Vjerojatno bi takve brojke trebalo dopuniti sa nekim novim podacima, a zatim to sve objediniti u jednu knjigu u kojoj bi se za svakog poginulog navelo u kojoj je vojci poginuo, a ukoliko je bio civil, na koji je način svaki izgubio život. Nejasno je zašto se to nije učinilo u godinama nakon završetka rata kada je bilo još mnogo živih svjedoka za svaku žrtvu Drugog svjetskog rata.
U razdoblju od 1945. do 1990. Grubišno Polje je i dalje ostalo kotarsko ili općinsko središte. Grad je u tom razdoblju u velikom broju promijenio svoje stanovništvo. Razlozi ovih migracija trebalo bi znanstveno obraditi.
U gospodarstvu Grubišno Polje je zabilježilo napredak što je bilo vidljivo otvaranjem više proizvodnih pogona u kojem su se mogli zaposliti ne samo Grubišnopoljci nego i mnogi stanovnici susjednih sela. Grad se i prostorno proširio jer se i broj stanovnika od 2381 iz 1948. godine povećao 3501 u 1991. godini. U gradu je uz osnovnu školu radila i ekonomska škola, kao podružnica Srednje ekonomske škole u Daruvaru. Nakon njenog zatvaranja počeo je rad grubišnopoljske gimnazije.
U gradu se posebno velika pažnja posvećivala sportu: nogomet, kuglanje, odbojka, rukomet, košarka, tjelovježba, šah. Neke od ovih sekcija radile su u sastavu Društva tjelesnog odgoja „Partizan“.

O kulturnom radu u Grubišnom Polju od 1948. godine najviše je brinulo Narodno sveučilište „Petar Preradović“ u čijem je sastavu bila i Narodna knjižnica i čitaonica. U sklopu Sveučilišta su povremeno radile folklorna skupine, recitatori te dramske i glazbene sekcije. Ono je bilo ujedno organizator mnogih kulturnih manifestacija, od kojih su najpoznatiji recitatorski i literarni susreti.
Razdoblje Domovinskog rata i četvrt stoljeća Grubišnog Polja u samostalnoj Hrvatskoj ovdje je izostavljeno. Dok su ratna zbivanja negdje ipak bila zabilježena, ostaje obrada gospodarskih i kulturnih prilika na ovom prostoru jer će se tek tada moći usporediti današnje Grubišno Polje sa onim kakvo je ono bilo prije četvrt i više stoljeća. A Preradović i Jemeršić su mi poslužili samo kao izlika da se prisjetimo ne samo njih nego i svih onih koji su tu živjeli prije današnjih naraštaja.

06.08.2017. u 17:12 • 0 Komentara • Print • #

<< Prethodni mjesec | Sljedeći mjesec >>