Marketing
Historia est magistra vitae
Važme si své historie
Historie je učitelkou života-pro někoho je to fráze, pro někoho věta, která se musí v latině naučit nazpaměť, někdo se však nad ni zamyslí a uzná její všeobecnou pravdu.
Kdo jiný než Jednota by měly zachycovat drobné úlomky našich dějin, jak si na události pamatují nejstarší krajané? Kdo jiný než Jednota by měl otevírat své stránky všem těm, kteří se snaží více či méně odborně zachytit dějiny naši národnosti.
Považuji za naši povinnost, abychom zapsali alespoň jména těch nejzáslužnějších krajanů, když už jim jiným způsobem nemůžeme vyjádřit dík za jejich snahu o udržení a rozkvět české menšiny. Profesorovi Matuškovi, jedinému kronikáři našeho menšinového života, neustálé říkám, že si i ani není vědom jakou záslužnou prácí dělá. To co jen povídá to se zapomene, ale to co se zapíše, zůstává jako dokument.
Jednou tady nebudeme ani my, ani organisovaná menšina. Naříkat na tím je zbytečně, protože je to docela normální proces. My ten proces- asimilaci – můžeme jen oddálit a zpomalit. A právě kapitole z naši historie nám o tom mohou velmi dobře pomoci. Nesmí nás odradit fakt, že například v Americe žilo po první světové válce na 2 miliony Čechů a dnes o nich takřka nevíme, že ve Vídni žilo po první světové přes sto tisíc Čechů a dnes jen několik tisíc a nás bylo kolem padesát tisíc a dnes asi jen patnácti tisíc. Musíme se snažit, musíme psát o těch , kteří se snažili před námi, a těm po nás zachovat písemné svědectví o všem, co česká menšina v Chorvatsku dokázala. Až tu nebudeme, aby po nás zůstala alespoň písemné svědectví…
Doposud uvedená slova četl jsem na jedné valné hromadě Svazu Čechů, aniž by přítomné informoval o čem jde. Už vbrzku bylo vidět, že ti v prvních řadách pohlíželi jeden na druhého, snad aby se dohodli kdo mi bude replikovat. Mnozí zrak usměrnili někam pod stůl, ale mlčeli. Teprve po přečtení jsem přítomným sdělil, že slova která jsem jim četl nejsou má, ale patři jednomu našemu krajanu, který více než půl století byl v čele krajanského života a slov takových bychom se museli vážit. A právě ta slova on napsal do Jednoty krátkou dobu než se s námi trvale rozloučil. Je vidět, že nejvíce zazlíval Jednotě, ukázal o čem by měla Jednota psát. Pravda, byla to doba když Svaz a Jednota byli ještě dvě samostatní instituce, za rozdíl o pozdější době, když stejné osobnosti vedli i Jednotu a Svaz, třebas i dále to byly dvě instituce.
A teď by se konečně pozastavil u autoru dříve uvedených slov. Napsal je Josef Zámostný(1922-1998), který, kdyby žil, měl by letos 95 lét. Já jsem letos psal o Růženě Ivankovićové Zahálkové, věděl jsem, že byla se Zámostným spolužáci, spolupracovnici a také příbuzní. Jeho jméno jsem tam neuváděl, ale jsem očekával, že se toho připomene některý z našich kulturních pracovníků a že o něm do Jednoty napíše alespoň krátkou poznámku. Josef Zámostný dobře věděl, že naše komunita nemá své dějiny. Té sepsané konči obdobím před druhou světovou válkou. Zdejší Češi ani nemají dějiny Československého svazu, který se zasloužil, že se zde Češi udrželi. Ještě roku 1972 bylo rozhodnuto, že se budou tisknout celkové dějiny českých škol, ale se to podnes neuskutečnilo. Ti kteří takovou práci měli podporovat, stali se brzdou těch projektů. Návrh, aby historická rada začala vydávat sborník historických práci ze životu zdejších Čechů, byl také zamítnut, pod záminkou že na to vystačí Přehled. Historická rada se tím stala fikovým listem. Bohužel, mnozí nevěděli význam těch slov, smáli se jim. Není tragedie v tom, že jsem já proto začal psát jinde v chorvatském jazyce, ale svým vztahem vedeni Svazu rozehnalo ti, kteří se chtěli věnovat badatelské činnosti. Výkon toho je, že se už delší dobu díváme na záda Slovákům v Chorvatsku v badatelské činnosti. Slova Josefa Zámostného se neuvažovala.
Možno také říci, že se poměrně málo psalo o oběti domovínské války z řad příslušníků české národnosti. A ten počet není malý, mezi 40-50 zahynulých. Dodnes se mohlo alespoň upřesnit uvedený údaj. I válka byla zařazená do programu práce historická rada a to dokonce byly naplánovány napsat dva projekty, jeden informační a druhý psaný na základě dokladů. Vedoucím redaktorem byl jmenován Jíři Bahník ze Záhřebu. Ale i zde to brzdilo. Když jsem jako předseda historické rady informoval na valné hromadě Svazu o potížích na které naráží v tom historická rada, reagoval podpředseda Svazu, poučil mě, že jestli jsem něco nevěděl o válce, měl jsem se zeptat jeho. To mě tehdy vyhodilo z váhy, dodnes toho lituji, že jsem se dal vyprovokovat. Za prvé, uvedený pán ani nevěděl o čem jsem mluvil a choval se jako zlý pejsek, kterého pustili z řetěze. Dnes více nezazlívám uvedenému pánu, třebas mohl vědět, že já o té válce vím hodně více než on, a pokud ne, tak se on měl ujat té práce. To se podnes nestalo. Spíše dnes zazlívám pánu který řídil valnou hromadu. Nevysvětlil ostatním co bylo pozadí toho konfliktu. Od té doby o domovinské válce se mlčí, odsun děti zastínil oběti války.
Chtěl bych odpovědět i na otázku jak si zamýšlím budoucí směr v práci Svazu. Osobně si myslím, že se směny ve vedení Svazu měli stát ještě před čtyři roky. Formované jsou i rady Svazu. Jde o omlazeném kádru. Já mu věřím a jejich práci se bude moci hodnotit teprve za čtyři roky. Nebude jim lehko, hodně je toho co by se mělo napravit. Mosty se snadněji bourají, než stavějí. Doufám, že vedení vyslechne i dobré rady starších, ale bych jim také poradil, aby nežádali radu od těch, kteří rady jiných nikdy nevyslechli.
Josef Zámostný už dlouho není mezi námi. K jeho nedožitých 95. výročí života já se připomínám slovy které nám ponechal než nás trvalé opustil. Snad si je někteří patrně přečtou a možná trochu zamyslí.
Post je objavljen 17.08.2017. u 20:31 sati.