Priče iz prošlosti

utorak, 23.05.2017.

Dr. Mirko Grahovac (1859. - 1937.) - nepoznat današnjim Daruvarčanima

(u povodu 80. godišnjice njegove smrti)

Slava pojedinaca nije dugoga vijeka. Mogla bi se usporediti s vatrom koja gori dok se potiče, u suprotnom ona se gasi. To se događa i slavnim ličnostima koji brzo padaju u zaborav, ukoliko se o njima prestane govoriti i pisati, a sami se, za života, nisu dovoljno potrudili da iza sebe ostave pisane tragove. Da svi takvi ne padnu u potpun zaborav zaslužni su povijesni istraživači koji kopajući po raznim arhivima „ iskapaju“pojedine ličnosti koje se nekad nešto značile, ali danas njihova imena prosječnim našem građaninu ništa ne znače.
Najbolji brisač slave pojedinih ličnost bila je uvijek službena politika, ukoliko je neka takva ličnost nije bila po ukusu nekim kasnijim političarima. Danas se često za takve situacije koristi termin „staviti pod tepih“. Iza tog bezazlenog naziva krije se nakana da se o nekom događaju ili pojedincu ne želi govoriti, niti pozitivno niti negativno, jednostavno se o tome šuti. U današnje vrijeme najveći otkrivači stvari „ pod tepihom“ su novinari.
U slučaju Mirka Grahovca teško je naći odgovor zašto ga Daruvarčani i nakon 80 godina od njegove smrti drže „pod tepihom“. Točno je, nije rođen Daruvarčanin, ali je većinu radnog vijeka proveo u Daruvaru. Puno je bilo toga zbog čega je nekad bio slavljen u Daruvaru, ali njegov politički rad prelio se i na tadašnju državnu politiku u kojoj je također učinio mnogo toga zbog čega bi se ga trebalo barem prisjetiti.
Grahovac jer bio političar, pravaš, ali ne frankovac, već član Hrvatske stranke prava. Bio je veliki hrvatski rodoljub, u isto vrijeme njegova Hrvatska stranka prava bila je 1906. godine u Hrvatsko- srpskoj koaliciji pa nije imao neprijatelja ni među srpskim strankama u Hrvatskoj
Mirko Grahovac rodio se u Bakovčici kraj Koprivnice 19. listopada 1858. godine (jedan izvor navodi 1859. godinu njegovog rođenja). U Zagrebu je završio gimnaziju 1878. godine i nastavio studij prava kojeg je završio 1883. godine. U vrijeme studija bio je predsjednik akademskog društva, a do promicanja za doktora znanosti bio je koncipijent (odvjetnički pripravnik) kod M. Mrazovića u Zagrebu i M. Rojca u Bjelovaru. Godine 1894. postao je član Odvjetničke komore i uskoro zatim javni bilježnik u Daruvaru gdje je otvorio i odvjetničku pisarnicu. Odvjetništvom se prestao baviti krajem 20-tih godina, a javnim bilježništvom 1934.
U politički život ušao je kao kandidat hrvatsko- srpske koalicije, tj. koalirane Hrvatske stranke prava. Bio je izabran zastupnikom od 1906. – 1908. godine za područje daruvarskog kraja u Hrvatski sabor. Jedno je vrijeme bio potpredsjednik Sabora i član Odjela za unutrašnje poslove. Kao vrstan poznavalac prava bio je izabran za poslanika Zastupničke kuće zajedničkog hrvatsko – ugarskog sabora u Budimpešti. Ovdje je sudjelovao u raspravama o Željezničkoj pragmatici. Ostao je zabilježen njegov govor u kojem se suprotstavio nekim mađarskim krugovima koji su htjeli ozakoniti u Hrvatskoj nezakonitu uporabu mađarskog jezika na željeznici. Njegov govor doveo je do sloma polite novog kursa u onom dijelu u kojem se mislilo da hrvatska-srpska koalicija može s mađarskom oporbom zajednički nastupati protiv bečke politike.
Zastupnik u saboru i Zastupničkoj kući bio je i 1909 - 1910. Imao je zasluge da je spriječio da prevrat u Daruvaru 1918. godine nije završio sukobom Narodne garde i srpske vojske.
U Spomenici župne crkve u Daruvaru je zapisano da je Mirko Grahovac „… umro 5. kolovoza 1937. u svojoj kući u Daruvaru na uglu Radićeve i Kumičićeve ulice u 78. godini. Rođen je 19. 10. 1859 u Bakovčici kraj Koprivnice. Došao je u Daruvar kao odvjetnik i javni bilježnik 90-tih godina prošlog stoljeća i postao vođa opozicije u Daruvaru i 3. 5. 1906. pobijedio u Daruvaru na programu HSP – Koalicija. U hrvatskom saboru obnašao je funkciju potpredsjednika. Bio je biran i 27. 2. 1908. godine, a kasnije se nije kandidirao. Bio je oženjen Anom, rođenom Grgić iz Kostajnice, koja je umrla 27. lipnja 1937. godine od srčane kapi u 76. godini. Kao dobar katolik lijepo se pripravio na put u vječnost primivši sakrament za umiruće. Pokopan je u Mirogoju u Zagrebu 7. 8. 1937.“

Dr. Mirko Grahovac bio je u Daruvaru posebno cijenjen u prvom desetljeću 20. stoljeća. Godine 1905. godine njegovo ime nalazimo i u Općinskom zastupstvu trgovišta Daruvar u kojem je s ostalim njegovim članovima vodio politiku grada. Bila je to godina kada su u Daruvaru raspravljalo o gradnji kanalizacije, rješavalo pitanje električne rasvjete i vršilo „asfaltiranje“ nekih ulica. On je tada zastupao mišljenje da se svi ti poslovi trebaju obavljati usporedno i zato je bio u građevnom odboru zajedno sa pl. Antunom Tüköryjem i dr. Završćanom. Također je od općinskog zastupstva preuzeo obavezu da zajedno s Antunom Borošem istraže mogućnost da se općini trgovišta Daruvar ustupi zemljište i zgrada na kojoj je tada bio kraljevski kotarski sud.
Sredinom 1906. godine bili su održani izbori na lokalnoj i državnoj razini. Na njima je dr. Mirko Grahovac postao narodni zastupnik u Saboru. U zapisniku sa sjednice općinskog zastupstva trgovišta Daruvar napisano je da je to s „ velikim ushićenjem pozdravljeno od strane općinstva trgovišta Daruvar“ i da će Grahovac biti jedan od predsjednika sabora Kraljevine Hrvatske, Slavonije i Dalmacije. Pošto je Grahovac i nakon izbora želio i dalje živjeti u Daruvaru, općinsko je zastupstvo predložilo da se prilikom njegovog povratka iz Zagreba svečano dočeka. Za tu priliku napravljene su prigodne pozivnice, a građani su trebali ukrasiti kuće zastavama. Bili su pozvani i vatrogasci koji su trebali sudjelovati u tom dočeku.
Dr. Grahovac je i kao narodni zastupnik vodio brigu o Daruvaru. Tijekom 1906. godine uključio se u pregovore s Daruvarskom dioničkom pivnicom kako bi grad dobio i vanjsko električno osvjetljenje. Nakon velikih napora pregovori su uspješno završili krajem 1906. godine i grad je od početka 1907. godine osvjetljavalo 106 električnih žarulja. Dio zasluga za ovo pripada i dr. Mirku Grahovcu.
Iz govora Mirka Grahovca 1907. godine u zajedničkom saboru u Budimpešti moguće je zaključiti da je dobro poznavao prilike u Hrvatskoj nakon hrvatsko- ugarske nagodbe iz 1868. godine i da je argumentirano, sa puno takta govorio o tadašnjim političkim prilikama u ugarskom dijelu tadašnje dvojne Monarhije. Uvjerljivo je dokazivao da se nagodbom iz 1868. godine Hrvatima dalo pravo da u službenoj uporabi na području Banske Hrvatske i Slavonije bude hrvatski jezik. Ta se odluka htjela poništiti Željezničkom pragmatikom u čijoj jednoj točki stoji da svaki zaposlenik na željeznici mora biti ugarski građanin i mora poznavati mađarski jezik. Tim se htjelo poništiti onaj dio nagodbe iz 1868. godine u kojem se takva mogućnost nije spominjala. Pokazalo se da su Mađari na „mala vrata“, preko željeznice, ponovo željeli uvesti mađarski jezik i u druga područja gospodarskog života Hrvatske.
U svom govoru Grahovac je bio umjeren, razložan i uvjerljiv jer je neprestano isticao da brani samo ravnopravne odnose između dva naroda. Upravo stoga u tom zajedničkom saboru govorio je hrvatskim jezikom, iako je znao i mađarski jezik, ali tim činom je htio ukazati što je to ravnopravnost jer mu nije smetalo kada su mađarski zastupnici govorili mađarskim jezikom.
Grahovčev govor mogao bi se analizirati po njegovom sadržajnoj strani i po nekim porukama. Sadržajna strana sadrži sve podatke o Nagodbi, oni su poznate današnjim povjesničarima, ali su zanimljivije neke njegove poruke koje je on uklopio u svoj govor.
On je ukazao da se Željezničkom pragmatikom žele uskratiti Hrvatima pravo na svoj jezik koji je „za svaki narod temeljno pravo koji svaki narod, koji se uzda u svoju snagu, braniti mora.“ S tim pravom želio je Grahovac upoznati "javno mnijenje Ugarske… i javno mnijenje ne samo u Europi, nego i javno mnijenje čitalačkog svijeta koji živi na kori zemaljskoj neka se osvjedoči da Hrvati imaju pravo kad tvrde da je ovom zakonskom osnovom povrijeđen temeljni državni zakon da se dira u prava Hrvatske, u prava koji Hrvati ne mogu, ne smiju i neće nikad dopustiti, da se pogaze, mimoiđu, omalovažavaju“.
U dijelu govora, u kojem je ukazivao na neravnopravnost Hrvata prema Mađarima, Grahovac je rekao: „Hrvatska kraljevina nije toga zaslužila ako uvažimo historiju po kojoj su Hrvati bili obrana od najvećeg neprijatelja koji je navalio na Europu. Hrvati su mnogo podnijeli u svom životu pak će i ubuduće znati mnogo podnijeti. Sjetimo se samo onih vremena kad je Hrvat uz diljku pušku, uz britki handžar i uz tele na leđima (tako su graničari nazivali telećak- vojnički ranac) vazda nosio glavu na pazar, kada je slao iz svojih zadruga toliki broj vojnika koji su morali ostaviti svoju dječicu, svoju obitelj, kućanske poslove, svoje žene, koje su obrađivale polja…, da budu na braniku za kralja i dom. Velim sve je to Hrvat podnio pa iz toga se baš vidi kako je hrvatska svijest jaka kad je toliko mogla podnijeti u najtežim časovima svoga života. Ovako jaka narodna svijest održat će se i dalje, vjerujući u pravdu Božju, svaku borbu i neće se dati skršiti. Ako Hrvat bude morao trpjeti apsolutizam, ako bude morao trpjeti pritisak, što u ustavnoj državi držim da ne može trajati do vijeka. A Hrvat vičan podnašati razne tegobe, uzda se u svoju svijest i Boga da će to jednom prestati, a njemu sinuti sunce slobode!“
U završnom dijelu govora dr. Grahovac je tražio da se povuče Željeznička pragmatika i da se poštuje ono što je dogovoreno hrvatsko- ugarskom nagodbom 1868. godine. Svoj je govor završio riječima: „Hrvati će snašati sve, uzdajući se u Boga i u svoju svijest, te će nastojati svim ustavnim sredstvima priskrbiti i izvojštiti poštivanje zajedničkih zakona, Nagodbe …jer Hrvati hoće da u toj državnoj zajednici postignu svoja politička prava, svoju narodnu egzistenciju, koja vodi do toga da nama Hrvatima bude bolje nego do sada. Do vas je, visoka kućo, da prihvatite ovaj prijedlog, a ako nećete, Hrvati će znati odatle povući konzekvencije.“
Ovaj govor Grahovac je održao prije 110 godina, a prošlo je i 80 godina od njegove smrti. Stoga je ovo prigoda da se s njegovim imenom i djelom upoznaju prije svega Daruvarčani jer je on to zaslužio. Nije mi poznato da li je zaboravljen i u svom rodnom kraju, ali je za nadati se to nije dogodilo.
Lokalni izbori su iza nas. U prethodnim danima naslušali smo se brojnih obećanja. Ovaj prilog je samo jedan od prvih testova da vidimo kako će se naši političari, bili oni iz pozicije ili opozicije, odnositi prema materijalnoj, a posebno duhovnoj baštini. Naša zavičajna baština ne bi trebala imati stranačku pripadnost, svi bi trebali njegovati kulturno naslijeđe, prikupljati ga i proširivati, a ne da se i dalje gura pod tepih.

23.05.2017. u 08:36 • 0 Komentara • Print • #

utorak, 09.05.2017.

Vzpomínka na Růženu Ivankovićovou Zahálkovou (1922-2004)

( K 95. nedožitému výročí jejiho života)

Kdyby…

Kdyby lidé byli lepší
Na světě by bylo lepši žít.
Ani lidi, ani svět
nemůžeme obrátit.
Tak to bylo, tak je to dnes,
bude to tak zítra
i za sto let.

Jsou to verše Růženky Ivankovićové Zahálkové. Kdyby dnes byla na životě měla by 95 lét. Patřila do generaci mých rodičů, což znamená že mohla být mou matkou. Po té stránce jsme se tedy neznali. Neznali jsme se ani po stránce, že se ona narodila ve Velkých Zdencich, kde prožila i své mládí a já svoje mládí trávil v Malém Zdenci. Bohužel, nebylo to stejnou dobu. Když jsem žil v Malém Zdenci, ona už žila v Daruvaru. Seznámili jsme se teprve, když ona byla na sklonku života a to pro mne náhodou. Stejně tak jako co bylo pro ni náhoda její první láska, kterou zažila ve své práci ve velikozdenecké Besídky venkovského dorostu. O tom se prozradila ve svých verších:

Náhodou

Seznámili jsme se jednoho
dávného jara.
Docela náhodou.
Zamilovali se a měli se rádi.
To už nebylo náhodou.
Bránili nám v lásce.
Proč? Snad nám nerozuměli?
Nechápali nás? Snad náhodou?
Uražen odešel, aniž se rozloučil,
neřekl ani- Na shledanou!
Když jsme se po dlouhých létech
potkali náhodou,
oči nám zaslzeli, ne zcela náhodou.

Naše náhodná známost stala se hodně později. Stalo se to když jsem také už žil v Daruvaru, kdy mi ona zaslala dopis, třebas že jsme se osobně neznali. Totiž já jsem o ni věděl jenom z Jednoty, věděl jsem že píše básně, že její učitelkou byla Sláva Máchová, jejím spolužákem, a snad i příbuzným, také Josef Zámostný. Já básně ale nepsal a tak mně po té stránce nemohla znát, ale jsem psal o Zdencích, jak těch Velikých, tak i těch Malých. To byla jistě jedna z příčin, že mi zaslala dopis na který jsem zaslal odpověď a tak začalo naše dopisování. Domnívám se, že druhá příčina proč mi psala byla, že ještě stále hluboce prožívala smrt svého staršího syna Vilka, který byl o dva roky starší než já a kterého jsem znal z doby kdy jsme navštěvovali daruvarský gymnázium. Myslím si, že jsem ji měl být jakousi náhradou za Vilka a podklad za takou domněnku mám v jednom jejím dopisu kde mi napsala: „Milý můj Václave! Promiňte na toto oslovení. Tak by Vás oslovila Vaše milá mati. Dovolila jsem si to aby se mi ulehčilo. Tak bych řekla mému milému Vilkovi…“
Po delším poštovním dopisovaní ujednali jsme se že se sejdeme. Tak se i stalo. Byl jsem u ni dvakrát a stále jsme měli o čem vyprávět. Nejvíce jsme se zabývali rozmluvou o zdeneckém kraji a jeho minulosti, o kulturním životě a osudech jednotlivých Zdenáků. Také jsme se nemohli vyhnout, abychom si nepromluvili o Vilkovi, ale jsem se snažil vyprávění usměrnit o něčem lepším. V dopisech ona mi napsala české ˝modlitby˝, které ji naučila ještě její babička. Spíše to byly náboženské verše a snad jednou je také uveřejním. Zajímalo ji o čem píšu a o čem plánuji psát. Tehdy jsem chystal rukopis o prof. Josefu Matuškovi a tak mi také zaslala své vzpomínky na dobu, kdy ještě v její mládí rodina Matuškova dojížděla povozem svým příbuzným do Velkých Zdenců. Psala mi v době kdy si už také stěžovala, že ji zrak vydává a při psaní prsty už neposlouchají.
Za verše Růženy Zahálkové Ivankovićové možno říci, že jsou psané „ze života za život“. V nich jsou vložené její city a názory, každou svou báseň ona hluboce prožila, psala je pro svou duši, jsou jednoduché, takové jakož byl i její život.
Básně pani Růženky jsou roztroušené, hlavně v Jednotě a Českém lidovém kalendáři. Ona měla i svůj sešit do kterého sepisovala své verše. Není mi známo, zdali se on zachoval. Bylo by škoda kdyby tak nebylo.
Pani Růženka nepsala jen verše, občas poznamenala i své vzpomínky, hlavně na své rodné Veliké Zdence. Její líčeni své osady jistě by se nemohla vyrovnat ani jedna kresba nejlepších malířů. Nevím jak by malíři vylíčili tento popis: „…Vzpomínám na vesnici mého dětství a mládí. Zvlášť na nedělní odpoledne. Sedávalo se před domky, na příkopech, povídalo se, žertovalo.Tu i tam padl i nějaký ten klep, ale to také patřilo k vesnickém životu. Cesta prašná, ale nikomu to nevadilo, neohrnovali jsme na to nos. A bosé nohy si hověly v teplém prachu drobným jako mouka…“
Třebas že Růženka nejvíce psala v českém jazyce zaslala mi i jednu báseň v chorvatském jazyce. Prý ji napsala roku 1979, kdy byla na pohřbu na Mirogoji své sestřenici.

Mirogoj

Tužna povorka kreće jednom od
tisuća staza Mirogoja.
Tužna posmrtna koračnica
biva sve tužnija.
Tisuće staza, tisuće ljudskih sudbina
tu crna zemlja zauvijek pokriva.
Prolaznici u crnini tiho prolaze
tužnim perivojem.
Tiho, što tiše da ne probude
usnule duše.
Tu liječnici, svećenici, pjesnici
i mnogi drugi leže.
Gledamo humke, davne i svježe,
tu ih sve jedna smrt veže
dok oni i dalje odvojeno
svi na svojim mjestima leže.

Psát o Růženě Ivankovićové Zahálkové mohlo by se hodně, jakož i o dalších dvou vesnických ženách, které ještě před druhou světovou válkou lákali svým psaním tehdejší čtenáře. První je lipovecká rodačka Slávka Žukovićová Máchová(1905-1994), jedna z prvních českých učitelek rozených v Chorvatsku a druhá malozdenecká rodačka Marie Pokorná Pařízková(1908-1982), která reemigrovala do ČSR a tam zemřela před 35 lét. Všechny patřily vesnickým rodinám, byly básnířky, mezi sebou se znali, byly dobré matky a zažili podobné životní osudy. Dvě z nich předčasně pochovaly své syny a jedna sledovala jak ji ve válce hoří její škola, s ni také její celý majetek a její napsané verše. Možno říci, že jsou to tři naše vesnické heroiny starší generace v krajanském kulturním životě. Bohužel, zdá se mi, že se na ně dnes trochu opomnělo. Byl bych rád, kdyby se mi to opravdu jen zdálo
Všech třech se připomínám ke Dnu matek. Ony si to zasloužily. A kytičkou vzpomínek na ně uzavírám básní Růženky Ivankovićové Záhalkové.

Až jednou…

Až jednou
přijdu ke konci života,
pohřběte se mnou všechno:
mé prožité dětství, mé mládí,
mou lásku neopětovanou,
má utrpení a tu malou
hrstku štěstí.

09.05.2017. u 23:24 • 0 Komentara • Print • #

<< Prethodni mjesec | Sljedeći mjesec >>