Pregled posta

Vzpomínka na Růženu Ivankovićovou Zahálkovou (1922-2004)

( K 95. nedožitému výročí jejiho života)

Kdyby…

Kdyby lidé byli lepší
Na světě by bylo lepši žít.
Ani lidi, ani svět
nemůžeme obrátit.
Tak to bylo, tak je to dnes,
bude to tak zítra
i za sto let.

Jsou to verše Růženky Ivankovićové Zahálkové. Kdyby dnes byla na životě měla by 95 lét. Patřila do generaci mých rodičů, což znamená že mohla být mou matkou. Po té stránce jsme se tedy neznali. Neznali jsme se ani po stránce, že se ona narodila ve Velkých Zdencich, kde prožila i své mládí a já svoje mládí trávil v Malém Zdenci. Bohužel, nebylo to stejnou dobu. Když jsem žil v Malém Zdenci, ona už žila v Daruvaru. Seznámili jsme se teprve, když ona byla na sklonku života a to pro mne náhodou. Stejně tak jako co bylo pro ni náhoda její první láska, kterou zažila ve své práci ve velikozdenecké Besídky venkovského dorostu. O tom se prozradila ve svých verších:

Náhodou

Seznámili jsme se jednoho
dávného jara.
Docela náhodou.
Zamilovali se a měli se rádi.
To už nebylo náhodou.
Bránili nám v lásce.
Proč? Snad nám nerozuměli?
Nechápali nás? Snad náhodou?
Uražen odešel, aniž se rozloučil,
neřekl ani- Na shledanou!
Když jsme se po dlouhých létech
potkali náhodou,
oči nám zaslzeli, ne zcela náhodou.

Naše náhodná známost stala se hodně později. Stalo se to když jsem také už žil v Daruvaru, kdy mi ona zaslala dopis, třebas že jsme se osobně neznali. Totiž já jsem o ni věděl jenom z Jednoty, věděl jsem že píše básně, že její učitelkou byla Sláva Máchová, jejím spolužákem, a snad i příbuzným, také Josef Zámostný. Já básně ale nepsal a tak mně po té stránce nemohla znát, ale jsem psal o Zdencích, jak těch Velikých, tak i těch Malých. To byla jistě jedna z příčin, že mi zaslala dopis na který jsem zaslal odpověď a tak začalo naše dopisování. Domnívám se, že druhá příčina proč mi psala byla, že ještě stále hluboce prožívala smrt svého staršího syna Vilka, který byl o dva roky starší než já a kterého jsem znal z doby kdy jsme navštěvovali daruvarský gymnázium. Myslím si, že jsem ji měl být jakousi náhradou za Vilka a podklad za takou domněnku mám v jednom jejím dopisu kde mi napsala: „Milý můj Václave! Promiňte na toto oslovení. Tak by Vás oslovila Vaše milá mati. Dovolila jsem si to aby se mi ulehčilo. Tak bych řekla mému milému Vilkovi…“
Po delším poštovním dopisovaní ujednali jsme se že se sejdeme. Tak se i stalo. Byl jsem u ni dvakrát a stále jsme měli o čem vyprávět. Nejvíce jsme se zabývali rozmluvou o zdeneckém kraji a jeho minulosti, o kulturním životě a osudech jednotlivých Zdenáků. Také jsme se nemohli vyhnout, abychom si nepromluvili o Vilkovi, ale jsem se snažil vyprávění usměrnit o něčem lepším. V dopisech ona mi napsala české ˝modlitby˝, které ji naučila ještě její babička. Spíše to byly náboženské verše a snad jednou je také uveřejním. Zajímalo ji o čem píšu a o čem plánuji psát. Tehdy jsem chystal rukopis o prof. Josefu Matuškovi a tak mi také zaslala své vzpomínky na dobu, kdy ještě v její mládí rodina Matuškova dojížděla povozem svým příbuzným do Velkých Zdenců. Psala mi v době kdy si už také stěžovala, že ji zrak vydává a při psaní prsty už neposlouchají.
Za verše Růženy Zahálkové Ivankovićové možno říci, že jsou psané „ze života za život“. V nich jsou vložené její city a názory, každou svou báseň ona hluboce prožila, psala je pro svou duši, jsou jednoduché, takové jakož byl i její život.
Básně pani Růženky jsou roztroušené, hlavně v Jednotě a Českém lidovém kalendáři. Ona měla i svůj sešit do kterého sepisovala své verše. Není mi známo, zdali se on zachoval. Bylo by škoda kdyby tak nebylo.
Pani Růženka nepsala jen verše, občas poznamenala i své vzpomínky, hlavně na své rodné Veliké Zdence. Její líčeni své osady jistě by se nemohla vyrovnat ani jedna kresba nejlepších malířů. Nevím jak by malíři vylíčili tento popis: „…Vzpomínám na vesnici mého dětství a mládí. Zvlášť na nedělní odpoledne. Sedávalo se před domky, na příkopech, povídalo se, žertovalo.Tu i tam padl i nějaký ten klep, ale to také patřilo k vesnickém životu. Cesta prašná, ale nikomu to nevadilo, neohrnovali jsme na to nos. A bosé nohy si hověly v teplém prachu drobným jako mouka…“
Třebas že Růženka nejvíce psala v českém jazyce zaslala mi i jednu báseň v chorvatském jazyce. Prý ji napsala roku 1979, kdy byla na pohřbu na Mirogoji své sestřenici.

Mirogoj

Tužna povorka kreće jednom od
tisuća staza Mirogoja.
Tužna posmrtna koračnica
biva sve tužnija.
Tisuće staza, tisuće ljudskih sudbina
tu crna zemlja zauvijek pokriva.
Prolaznici u crnini tiho prolaze
tužnim perivojem.
Tiho, što tiše da ne probude
usnule duše.
Tu liječnici, svećenici, pjesnici
i mnogi drugi leže.
Gledamo humke, davne i svježe,
tu ih sve jedna smrt veže
dok oni i dalje odvojeno
svi na svojim mjestima leže.

Psát o Růženě Ivankovićové Zahálkové mohlo by se hodně, jakož i o dalších dvou vesnických ženách, které ještě před druhou světovou válkou lákali svým psaním tehdejší čtenáře. První je lipovecká rodačka Slávka Žukovićová Máchová(1905-1994), jedna z prvních českých učitelek rozených v Chorvatsku a druhá malozdenecká rodačka Marie Pokorná Pařízková(1908-1982), která reemigrovala do ČSR a tam zemřela před 35 lét. Všechny patřily vesnickým rodinám, byly básnířky, mezi sebou se znali, byly dobré matky a zažili podobné životní osudy. Dvě z nich předčasně pochovaly své syny a jedna sledovala jak ji ve válce hoří její škola, s ni také její celý majetek a její napsané verše. Možno říci, že jsou to tři naše vesnické heroiny starší generace v krajanském kulturním životě. Bohužel, zdá se mi, že se na ně dnes trochu opomnělo. Byl bych rád, kdyby se mi to opravdu jen zdálo
Všech třech se připomínám ke Dnu matek. Ony si to zasloužily. A kytičkou vzpomínek na ně uzavírám básní Růženky Ivankovićové Záhalkové.

Až jednou…

Až jednou
přijdu ke konci života,
pohřběte se mnou všechno:
mé prožité dětství, mé mládí,
mou lásku neopětovanou,
má utrpení a tu malou
hrstku štěstí.






Post je objavljen 09.05.2017. u 23:24 sati.