Marketing
Slávka Žukovićová Máchová
Zemřeli jenom ti, kteří jsou zapomenuti
Této úvahy jsem se připomenul v těchto dnech, když bylo tomu čtvrt století jak nás trvalé opustila Slávka Žukovićová Máchová, první česká učitelka rozená v Chorvatsku. Nebyla jen učitelkou, ale i básnířka, která rozsévala verše školním dětem, která se zapojila se do besední činnosti v osadách kde pracovala, byla dopisovatelkou do krajanského tisku a ještě hodně toho. Nebudu se zabývat zdali je ona dnes u nás zapomenutá nebo ne, ponechám, aby si o tom každý přinesl svůj posudek. Místo toho uvedu jednu její krátkou vzpomínku na první den, když jako česká učitelka začala pracovat ve Velkých Zdencích.
„Bylo to koncem srpna 1926. Řidicí učitel Mato Lovrak přivedl mne do třídy, představil dětem a odešel. Stala jsem na stupínku u stolu a dívala se na dětí. Bylo tu spousta dětí a mnoho párů dětských oči byla upřená na mne. Cítila jsem, že mi stydne krev v žílách. Byla jsem jako hypnotizovaná a nemohla jsem se vůbec pohnout. Hlavu jsem měla prázdnou. Všechno co mne léta učili ve škole bylo pryč. Myslela jsem, že omdlím. S největší námahou jsem otočila hlavu na tu stranu kde seděly nejmenší dětí. A tu jsem spatřila v první lavici chlapečka, jak se na mne upřímně dívá. Měl krásné modré oči s plavé kudrlinky. Jako hypnotizovaná jsem šla pomalu k němu. Mechanický jsem ho pohladila po vlasech a zeptala se ho: „ Jak se jmenuješ?“ Když jsem uslyšela svůj hlas, najednou všechna tíseň a strach jakoby by se mne spadly a já se začala vyptávat dál a roztomilý prvňáček mi řekl všechno o mamince, o tatínkovi, a že má sestru a babičku. Také mi vyprávěl, že mají telátko a malou kočičku. A pak už jsem dostala silu a mohla se pohybovat po třídě a hovořit. Ale byl to strašný pocit. Nevím však kdo se více bál-já nebo děti.
Na ten začátek nikdy nezapomenu. Když jsem se loučil s učitelskou školou v Pakraci, řekl nám profesor chorvatštiny Lasta: „Završili ste školovanje, a sada idete u prvi razred škole koja se zove - život. Želim vam sreću, uspjeh i strpljivost.“
Teď před těmi dětmi vzpomněla jsem si na slova drahého profesora a pomyslela jak první okamžik v té škole života byl by mne skoro porazil. Nejvíce ze všeho co řekl- měla jsem mít trpělivost.“
Popsaná událost je z doby, když Slávce Máchové bylo 21 lét. Dnes ani jeden z žáků z té doby více nežije, ale UČITELKA žije, dík takovými záznamům a mnohým básním, která nám ponechala. O tom jak ještě dlouho bude žít mezi námi, nezávisí více o ni, než těch, kteří by měli i dnes hospodařit jejím pokladem.
Post je objavljen 15.02.2019. u 18:11 sati.